Celé dopoledne jsem strávila u televize. Zavrtala jsem se hluboko do pohovky a trpně civěla na trapné seriály. Nevnímala jsem co dávají, jenom jsem se snažila nemyslet na to, co se stalo včera v noci. Mysl jsem sledováním hysterických výjevů moc dlouho nezaměstnala. Docílila jsem pouze toho, že mě z toho začala bolet hlava ještě o něco víc, než bolela před tím a tak jsem šla znovu spát.
Zdál se mi nějaký divný sen o tom, že kradu vázanou knihu z knihovny, že potom zapírám, že jí nemám a že jí nakonec najdou u mě pod lavicí ve škole. Nesouvislá blbost.
Po probuzení jsem se cítila stejně ospalá, jako před spaním. Napadlo mě, že pokud mě včera někdo odlehčil o pár litrů krve, budu nejspíš muset doplnit tekutiny.
V zrcadle jsem se ještě stále viděla, což bylo dobré znamení…avšak bledá jsem byla stejně, jako ráno. Oloupala jsem si z nudy stroužek česneku a celý ho snědla. Hnus, ale to bylo asi tak všechno. Vzala jsem také do ruky několik křížů, které jsem našla po domě, ale dopadlo to stejně, jako s česnekem. A voda? Také nic.
Osprchovala jsem se tak jako normálně. Ranky se trochu zatáhly, ale stále tam byly, jako jediný viditelný svědek mého včerejšího hazardu. Celou dobu, kdy se o tohle téma zajímám, se snažím oddělit fakta od fikce, pokud jde o upíry. Takže jestliže by se ještě někdy ten upír ke mně přiblížil, vím, že nemusím ztrácet čas sháněním nějakých dřevěných kůlů, křížů a česneku. Což je opravdu cenná informace. Ještě bych mohla zkusit svěcenou vodu…ale tu teď honem neseženu, abych si jí připravila vedle postele, aby byla při ruce.
Doufám, že tento malátný stav je pouze přechodný. S tím, že bych mohla získat pouhým vysátím část jeho síly, jeho obratnosti, jeho vidění ve tmě, nebo že bych se dokonce stala úplný upír, nepočítám. To by bylo až moc snadné. A vzhledem k tomu, že existují-ano, teď už mi nezbývá než to připustit, se musí stále živit. Což by znamenalo každá nová oběť=nový upír. A to by tady bylo už přeupírováno. Dobrá, nezbývá tedy věřit, že si své tajemství střeží.
A to je další problém. Já o něm už vím. Jestli jich je víc, nejspíš se dost naštvou, až zjistí, že o nich ví nějaký další člověk. Nebudu doufat, že o tom ještě neví, ale i tak si dám pozor, abych se před někým nepřeřekla, nebo aby neviděl můj krk.
Další věc: až mě přijde můj nový známý umlčet, měla bych se alespoň pokusit se ubránit. Pověry nepověry-vystelu si to tady česnekem, křížena a seženu nějaké dřevěné kolíky, nebo třísky, ty asi budou stačit.
Sakra! Proč ze mě nemohl udělat upíra!? Vždyť o jednoho navíc by se svět nezbořil. Kdo jiný než já má větší právo se stát upírem?? To je tak nefér! Přijde si jen tak, vezme si co potřebuje a zase odejde jako pára nad hrncem. Jak si to vůbec představuje?! To je chování…i pro upíry drzé.
Pustila jsem se z té strašné bezmoci do učení, což znamená, že už jsem byla hodně zoufalá. Ve škole mi to nešlo nejlépe, ale ani nejhůře.
Byla jsem tak nějak mezi, ale to jenom proto, že jsem dřela a učila se, co to šlo. Nějak extra chytrá nejsem, tak to alespoň doháním pílí. o učení mi dnes ne a ne do té rozbolavělé hlavy nalézt. Odráželo se jako od bubliny. Dneska to nemá prstě cenu. Vzdala jsem to a slíbila si, zítra si to dostatečně vynahradím.
Zavřela jsem učebnici dějepisu a v tu chvíli se ozvalo tlumené zaklepání a do pokoje nakoukla bratrova tvář. Byl o tři roky mladší a právě všechny ty vlastnosti, které mladší otravný bratr má mít. ,,Týjo, ségra,… ty taky vůbec vo vejkend vstáváš, jó?" Drze vtrhl do místnosti, skočil na mojí ustlanou postel, povaloval se po mém černém přehozu s úplňkem, dal si pod nagelovanou hlavu můj černý polštářek s lebkou, do kterého často brečím a jako vrchol si začal házet a mým rudým plyšovým netopýrem o můj plakát Marilyna Mansona! VRCHOL!
V té chvíli se ve mně vzdmula taková vlna vzteku jako nikdy před tím. Měla jsem najednou takovou strašlivou chuť toho malýho nevychovanýho pubertálního neandrtálce chytnout za vlasy, strhnout ho z mé postýlky a třískat mu hlavou o podlahu. Jak jenom může někdo takhle znesvětit mé posvátné místo!
Celou dobu jsem ho užasle pozorovala na druhé straně místnosti, ponořená ve stínu.
Teď jsem se ale zvedla a lampa mi osvítila celý obličej. Zabodla jsem pohled na toho haranta a zatínala jsem pěsti, abych po něm neskočila a nezabila ho.
Bratr, jakmile mě uviděl, se zarazil a čuměl na mě s pusou dokořán. Docela jsem si uvědomovala, že mi z očí šlehají blesky…ale nevěděla jsem, že doslova. Bratr okamžitě pustil plyšáka a odplazil se do rohu. Polštář si tiskl před sebe a pusu stále nezavřel. Oči měl vytřeštěné tak, že mu div nevypadly. Vykročila jsem k němu, ale on ho po mě hodil. Nějak mi to přišlo strašně komické a já ho chytila a hodila ho po něm zpátky. Zasmála jsem se a brácha pomalu zavíral pusu. Otevřel jí. Chtěl něco říct, ale pak, jako by náhle zapomenul co, zase pusu zavřel. Můj výraz byl nyní asi takový, díváte-li se na malého ratlíka, snažícího se počůrat patník, ale nedosáhne na něj přes vysokou trávu. Možná spíš víc udiveněji, než komicky.
Asi na třetí pokus konečně promluvil. ,,C-cos….jak si to udělala?"-vykoktal ze sebe.
,,Jako co?" -už mi to jeho chování začínalo vážně dopalovat. Nejdřív si sem vtrhne, chová se, jako kdyby tady sám spal a pak dělá, jako by viděl ducha. A v tom mi to došlo. On asi opravdu viděl ducha.
,,T-ty si byla…si strašně bledá a …jak si to udělala s těma očima, no, to bylo docela trochu děsivý. Úplně to vypadala, jakoby si měla nějakou masku. Trochu sem se lekl…."
Jo jasný…haha, prej trochu. Jestli najdu na té posteli něco mokrého, tak ho v tom donutím spát. A pak samozřejmě umře tou nejhorší smrtí. Šla jsem se podívat do zrcadla, ale neshledala na svém odrazu nic neobvyklého. Vrátila jsem se k němu.
,,Takže teď koukej vypadnou z mý postele a z tohoto pokoje taky." Ublíženě se pomalu odšoural ke dveřím. ,,Jo, máma volala, že mi máš něco uvařit a v mrazáku je-"
,,VYPADNI!!!"
A bylo po problému. Vařit…ještě vařit mu budu. Chovat se to neumí a já ho mám obskakovat. Ruce má, tak hlady nepojde. Kdyby nebyl tak línej, sám by si něco udělal… Jako bychom neměli něco v lednici.
Ne, na svého bráchu jsem opravdu nebyla příliš krutá. Před maminkou nevinnost sama, ale jakmile byl sám, nebo dokonce s tlupou dalších skejťáků, se kterými se pakoval, byl na zabití. To třeba takhle jednou strhl ,,nechtíc" závěs z okna a usadil pár kamarádíčků na strom v zahradě a zařídil jim tak prvotřídní zábavu a kino v jednom. Bohužel…jak to tak bývá, já na to přišla až když už jsem byla převlečená. A další a další milé věci.
Jenom mi neseděl ten upřímný děs v jeho očích. Znamená to snad, že když mě něco naštve, dokáži vidět rudě a nepřestat, dokud není rudá všude kolem mě a hlavně… ve mně?
Opravdu bych mohla vysát svého bratra?