Ghotic hazard - část první

12. září 2007 v 19:44 | Ella016 |  Gothic hazard
Předevčírem jsem se vydala do knihovny a našla jsem tam nad očekávání opravdu velkolepé dílo. Ta kniha byla dost stará a můj pohled upoutala doslova jako magnet.
Nejde to docela dobře vysvětlit, ale prostě na ní ulpěl můj pohled a už se neodtrhl. Ležela skoro neviditelně na nejvyšší polici v nejposlednějším regálu na konci místnosti pod sekcí šamanismu.
No dobře, o šamanismu rozhodně není, ale čarodějnictví nebo dokonce rubriku upírologii nemají. Prostě jsem přišla, podívala se nahoru a už jsem tahala žebřík, abych si jí mohla sundat. Učarovala mě neuvěřitelnou magickou silou, jen co jsem jí otevřela.

Několik okamžiků poté už se mi spokojeně houpala na zádech v batohu, pokud vůbec kniha může být spokojená. Což asi ne, tak dobře, usmívala jsem se od ucha k uchu já a už se nemohla dočkat, kdy jí konečně rozložím v klidu a přítmí svého pokoje a celou jí prostuduji.
Bylo chmurné páteční odpoledne a já si s výtečnou náladou vykračovala tajemnou alejí domů. Ještě pár minut a má cesta bude u konce. Mp-trojku jsem si nechala, pitomec, doma a tak jsem si alespoň představovala, co všeho se nového dozvím.

Upíry já prostě miluju. Je to má dlouholetá, bohužel platonická, láska. Stejně tak miluji vše kolem nich, ať už jsou to fiktivní filmy, příběhy, povídky nebo přímo historické prameny a dokumenty. Ten mimochodem právě vlastním, a doufám, že dnes poodhalím opět něco málo z jejich nádherného tajemství.

Asi vás to ani nepřekvapí, když o sobě řeknu, že jsem ghotic. Miluju černou, horory a věci, které ostatní(normální) lidé odsuzují. Klišé že, ale když k tomu přidám i to, že se občas sem tam zesebepoškodím, libuji si ve fyzické bolesti, bohužel i psychické, že vysedávám naivně za úplňku v okně do zahrady, nebo i přímo jdu na hřbitov a doufám…, budu vám už připadat stoprocentně výstředně.
Na svojí obhajobu mohu říci pouze to, že už 5 let žiji v tomto zvláštním vlastním světě a …líbí se mi to.Chodím do školy jako normální člověk, dokonce na gymnázium, i když se dost divím a ptám se neustále, co tam vlastně pohledávám.
Okolí už si na můj výjev relativně zvyklo a už mě nechávají být. Neútočí na mě trapnými otázkami, nedělají si ze mne srandu a ani už se tajně nepošklebují, když přijdu občas s nějakým nevídaným módním výstřelkem.
Tím mám na mysli třeba extra vysoké boty, extra pobledlou tvář či rty jedovatě dočerna. I když, pravda, trochu jsem v tomhle děsivém image polevila a chodím tak už povětšinou na koncerty a jiné srazy podobně smýšlejících lidí, nebo sama v noci. Asi bych litovala ubohého človíčka, jenž by mě potkal někde v noci na ulici…inu, nedivila bych se mu, kdyby vzal nohy na ramena a s panickým křikem utekl.
Nedivím se ani lidem, kteří odsuzují celou mojí osobu, přestože se mnou nikdy nemluvily nebo mě vůbec ani neznají. Ale jejich chyba. A mě je to docela jedno…Ale musím se přiznat, ne vždy. Jednou za čas se objeví nějaká osoba, která mě předem odsoudí a mě to sakra vadí.
Ale mám povahu být veliký pasivita a řeším to tak, že si někde tajně v koutku pobrečím a za týden-opravdu, za týden- mě to už vůbec netrápí. A starost ubude a jizvička přibude…

Ani ne nenaději a jsem doma. Jupí! Konečně. Batoh letí do jednoho kouta, školní oblečení do druhého a už jsem navěky hluboce ponořená v tom skvělém, v kůži vázaném starodávném pokladu. Jak úžasná kniha. Jenom žasnu.
Na pár chviliček se odlepím, abych zatáhla závěsy, zapálila nějaké svíčky a pustila si nějakou tajemnou hudbu. Krásné pozadí. Teď už jsem spokojená a nejméně do večera nejsem přítomna ničemu. I kdyby se venku třeba čert na koze vozil, pro mě existuje pouze tato kniha a nic jiného. Vypínám se.

Kdybych měla někde blízko v dohledu hodiny, patrně bych vnímala hodinovou ručičku, jak se pohybuje jako vteřinová. Už déle se mi chce na záchod. Stále to ale odkládám na dočtení určitého odstavce, stránky, kapitoly. Už jsem se poprvé obrovskou silou odtrhla a cestou kolem hodin jsem se zapotácela. Ještě že tam byla lavice, která mě zachytila.
Pět hodin! Pět? Pět!! Pět hodin jsem nevnímala a četla. Zajímavé. Sice jsem tak nějak s tím počítala, ale že až takhle radikálně… Kniha je nade všechno očekávání úžasná a ještě úžasnější. Vypráví o několika lidech, kteří byli svědky nějakého upíra, nebo se s ním dokonce potkali, znali je, ba přímo s nimi i mluvili! Jak mám v povaze, nepovažuji to pouze za tuctový blábol.
Poté jsem četla překlady různých středověkých kronik, seznamy několika údajných upírů a dokonce jejich celé rodokmeny, sahajících až do 20 generacích zpět.Ale odešla jsem právě, jak říkajíc, v tom nejlepším.
Jeden kněz popisoval rituál, jak přilákat upíra. (!!!) A vůbec k tomu nebyla potřeba nějakých šílených přísad a bylin. Žádný jednorožčí drcený roh, kůže nekřtěňátek, prach z mumie nebo tak něco. Pouze vlastní krev, víno, hudba, odhodlání a víra. Úžasné. Toho všeho mám dostatek.

Četla jsem další 3 hodiny a zvažovala, zda nemám knihu nemám dočíst celou do konce a potom se pokusit vyvolat upíra, nebo právě teď a dočíst jí potom. Ale co když žádné potom nebude?
Otázka…ale stojí za to zůstat nezodpovězená. Já do toho prostě jdu a je mi jedno, co se stane když se mi to povede. Úplně.

Oblékla jsem se tedy jako když se chystám ven, našla tu nejzdobenější číši a naplnila jí vrchovatě červeným vínem. Potom nacvakala do ipodu opakované přehrávání jedné skupiny, která se pro tuto příležitost hodila nejvíce, všude zhasla a uvelebila se do otevřeného okna malým tenkým plíškem mezi prsty. Chvilku jsem tam tak seděla a vnímala zasněně atmosféru a v duchu si stále opakovala:co kdyby?, co kdyby?...

Poté jsem naprosto klidně a uvědoměle ponořila žiletku do vína a poté lehce přejela po zápěstí. Poté po předloktí a nakonec ještě přeťala jednu tepnu na hřbetě levé ruky. Nakonec jsem ještě upila kapku z poháru a zavřela oči.
Pozvolna jsem začínala cítit rány a krev se začala řinout z ran. Ve tmě černá, hustá. Spojení vůně červeného vína a krve prý zaručeně přitáhne nějakou noční bytost. Skvělý. Už se nemůžu dočkat. Nevím, zda se mi to jenom zdálo nebo ne, ale hudba najednou začala hrát strašně pomalu a poomaluu a pooomaaaluuu, jako bych si dala pořádného jointa. Možná se mi motala hlava z té ztráty krve.

Úžasný pocit. Bolest zase ustala a já se propadala a padala někam pryč. Úplně jsem zapomněla, že očekávám nějakého návštěvníka a jen se topila v té apatii. Hudba hrála stále dokola a já otevřela oči. Jak dlouho byli zavřeně? Natáhla jsem se po sklenici s vínem, ale připadala mi neobyčejně lehká. Co to? Nepřítomně jsem se na ní podívala a zaječela. Sklenice mi vyklouzla a roztříštila o kámen pod oknem.

Byla prázdná…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

máte rádi gothic?

ano
ne
trochu
jak co

Komentáře

1 amina amina | 12. září 2007 v 20:22 | Reagovat

páni, to je super, doufám že bude brzo pokráčko, tyhle povídky o stvořeních noci miluju...:)))

2 vesper vesper | Web | 22. září 2007 v 23:35 | Reagovat

Asi jsem šťoural, ale když si člověk přeřízně tepnu, nevykrvácí za chvíli, pokud se nesnaží zastavit proud krve?

3 BATHORY. BATHORY. | 3. prosince 2007 v 22:03 | Reagovat

nn...ona když je malá a jedna tak se sama za chvilku zatáhne ...))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama