Temné tajemství-2.kapitola - Proč jsem to jen udělala?

17. září 2007 v 14:40 | Ella016 |  Temné tajemství
Tohle je takový dívný díl, ale budiž nic lepšího mě nenapadlo...=)
"Amelie, na okamžik, prosím.", zavolal si mě profesor na konci vyučování a podal mi nějaký papírek. Se zájmem jsem se na něj podívala. Byla tam adresa z nejluxusnější a nejstarší části našeho města. Takové, kde stály ty nejstarší a nejkrásnější domy s obrovskými zahradami a vlastní historií několika desítek generací. Nechápavě jsem nakrčila čelo. "Kdyby jsi si našla dneska odpoledne chvilku času a zaskočila tam. Jasperovy rodiče volali - je nemocný a nezná tady nikoho, kromě tebe, kdo by mu přinesl probíranou látku a úkoly...
Ano, udělala jsem to. Po obědě jsem se sebrala a šla za Jasperem domů. Nechtělo se mi tam, vždyť se mnou nemluví! Ale měla jsem na vybranou? To sotva. Nesla jsem se sebou haldu knih a sešitů a snažila se to vydět pozitivně, marně. Ale aspoň jsem se mohla podívat na tu krásu kolem. Staré domy mě vždycky fascinovaly a tady jsem měla dokonce jeden oblíbený. Zrovna jsem kolem něj procházela, když jsem si všimla že je zrekonstruovaný a obydlený. Na bráně se skvělo nové popisné číslo - 1849. Počkat! to už jsem někde vyděla! Zkontrolovala jsem papírek a oněmněla v úžasu. Tohle byl Jasperův dům. S hlubokým nádechem jsem se vydala po chodníku k hlavním dveřím.
Otevřela mi holka o několik let mladší než já.
"Ahoj, já jsem Amy a přišla jsem za Jasperem...", usmála jsem se, ale ona na mě koukala jako na idiota. "Jsem ze školy a nesu mu úkoly, poslali mě.", dodala jsem. Holka se zamyslela, pak se usmála a vtáhla mě dovnitř.
"Bráško je tady za tebou nějaká Amy, prej ze školy.", zakřičela do vnitřku domu.Ozvalo se klepání podpatků. Copak Jasper nosí podpatky? Díky bohu to byla žena, asi jejich matka.
"Alice! Kolikrát ti mám říkat, abys nevykřikovala po domě?!"
Alice sklopila zahambeně hlavu.
"Promiň mami. Nevíš, prosím tě, kde je Jasper? Tady Amy přišla od něj ze školy...", teď byla pozornost na mě.
"Dobrý den, paní Graceyová. Jmenuji se Amelia Lorencová a přinesla jsem Jasperovy novou látku a úkoly... poslal mě sem náš třídní profesor - pan Adams."
"Ou! Amelia, krásné jméno. Omlouvám se za tu scénu, ale moje mladší dcera se někdy neumí chovat..., tak vy jste přišla za Jasperem? No, určitě bude rád..." to rád pronesla tak ušťepačně, že jsem se skoro lekla. Co proti mě má? To jsem ještě nevěděla, že už brzo mě bude mít jako vlastní dceru.
"Jaspere?", zeptala jsem se tiše, když jsem po zaklepání vešla do jeho pokoje a když se mi nikdo neozval. Ohromeně jsem vyvalila oči. A ne proto že bych uviděla něco zakázaného, naopak. Jasper ležel na obrovské posteli a očividně spal. Vypadal tak krásně, že to skoro až bolelo. Bledá pokožka jakoby svítila v příšeří pokoje a ještě víc vynikala v záplavě jeho tmavých vlasů. Neodolala jsem a natáhla ruku, abych se přesvědčila jestli je skutečný. Konečky prstů jsem zavadila o jeho alabastrovou kůži a ...Jasper otevřel oči! Cejtila jsem se trapně, že bych se nejradši stulila někde v díře do klubíčka a umřela. Podívala jsem se do jeho oříškových očí a udělala první věc, která mě napadla - políbila ho. Na rty. Jakmile jsem si zase uvědomila, co jsem provedla zvedla jsem se a tryskem upalovala pryč. Na zemi zůstali ležet všechny mé věci. Do háje.
Kolena jsem měla stále pošramocená, ale rány se dobře hojily a tak jsem se zase vydala na relaxační jízdu proti depce. Samozřejmě jsem nemohla najít mp3-ku, ale pak jsem si vzpoměla, že je na součástky a to mi znovu připomenulo Jaspera. Doufám, že bude nemocný ještě dlouho, abych se mu vyhla, ne že bych mu přála nemoc, to ne, ale bude to tak lepší.
Nakonec jsem si vzala discmana. V baťohu. No, bylo mi do pláče, kde jsou ty časy, kdy jsem pádila jako vítr po cyklostezce, kde nikdo nikdy nejezdil? V tahu, ano přesně tak, v tahu. Nebyl to tak báječný pocit, ale aspoň jsem relaxovala a asi jsem zavřela oči, protože když jsem je otevřela, uviděla jsem před sebou šutr. Ne kámen, ale šutr. Obrovský. Ani jsem se mu nesnažila vyhnout, bylo by to zbytečný a tak jsem jen jela a najednou letěla. Jo, bylo by to celkem pěkný, kdyby mi jedna brusle i s nohou neuvázla před tim kamenem. Ale jediná věc, na kterou jsem byla schopná myslet, byl Jasper. Do něčeho jsem narazila, nebo spíš do někoho jak jsem si za okamžik uvědomila. To víte, vypracovaný svaly se vám jen tak nezjeví před obličejem... toho někoho jsem strhla sebou na zem. A ten někdo byl, no kdo jiný než Jasper. Muselo ho to pořádně bolet, protože mě taky. Ale pak jsem si uvědomila, že to nebude celková bolest, ne, tahle mi vyrážela z kotníku až do hlavy. Jasper zvedl hlavu a starostlivě se mi zadíval do tváře:
"Jsi v pořádku?" Už už jsem se chystala odpovědět ano, když se jasper podemnou pohnul a já jen slyšela, jak jsem bolestí vyjekla. Vykulil na mě svoje čokoládový oči a s obavami se pomalu, aby mě to moc nebolelo, posadil. Opatrně si mě vytáhnul výš a začal mi rozvazovat tkaničky a přezky bruslí. "Podívám se na to."
"Ne to je dobrý, to nic není..." chabě sem se bránila, ale samozřejmě se mě neptal. Nechala jsem se tedy prohlídnout a připravovala jsem se jak budu zadržovat bolestné úpění, ale nic takového nepřišlo. Vypadalo to, jakoby se mě Jasper ani nedotýkal, ale jeho dotyky jsem cítila. Bože, proč mi je jen tak trapně? Aha, kvůli tomu dnešnímu přiznání. Jasper mi pomalu prohlížel kotník. Na nejcitlivějším místě jsem to už nevydržela a sykla bolestí.
"Promiň, já nerad. Takže tady to bolí? Teda nejvíc?", jen jsem přikývla.
"Vyvtknutý kotník." zněla jeho diagnóza. "Ale není to zlomený, to by bylo horší. Když jsem se na něj s otázkou v očích podívala, vysvětlil:
"Měla bys několik týdnů sádru a to bys mi asi moc nepoděkovala...ale stejně musíme k doktorovi.", dodal, když jsem už už otvírala pusu a chtěla mu říct, že to přece není jeho vina, já do něj nabourala, ale takhle mi nedal šanci.
Nezmínil se o tom, co se stalo u něj v pokoji, ani jednou. Nebylo to dobrý, ale lepší, než kdyby se mě ptal, proč jsem to udělala. Nic. Celou dobu co mě nesl, ano nesl, vlastně vůbec nepromluvil a jakmile přijeli rodiče, zmizel, beze slova. To jsem tomu zase dala. Ale druhý den jsem přede dveřmi, vlastně ne já ale mamka, našla svoje brusle a, bohužel, i discmana. Na vyhození. Ach jo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

já vím, je to otravné, ale klikni=)

klik
nebudu klikat!=)

Komentáře

1 BATHORY. BATHORY. | 17. září 2007 v 20:28 | Reagovat

Je to hezký...

2 ZWB ZWB | 20. září 2007 v 15:35 | Reagovat

... udržuješ dobrý rytmus, takže se do příjemně čte. Samotnému mi bylo Amy líto, že se tak otloukla. Dějově povídka hezky plyne. Trošku mi vadí, že dopředu naznačuješ směr, kterým se bude povídka dále odvíjet ( ...  to jsem ještě nevěděla, že už brzo mě bude mít jako vlastní dceru ...).

Osobně si myslím, že našlápnuto je dobře. Ve vzduchu cítím, že se schyluje k něčemu temně záhadnému. Ten klučík to má v sobě.  Každopádně s Bathory očekáváme pokračování :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama