Ghotic hazard - část sedmá

22. listopadu 2007 v 12:00 | Ella016 |  Gothic hazard
tak a je tu zatím poslední část hazardu, snažím se kámošku přesvědčit o pokračování, ale kdy bude to nevim....času nemá nazbyt....

VII.
Celou dobu jsem si snažila namluvit, že je mi to jedno.
Nebylo.
To prostě nešlo jen tak přejít nebo nad tím mávnout rukou. Byla jsem docela na pokraji nervového zoufalství a hluboké depky. Zkrátka jsem měla chuť mlátit kladívkem o zeď nebo házet talíře o okno a zkoušet, co se rozbije dřív…Prostě šílený vyšilování. Nevěděla jsem co dělat, nemohla jsem nic dělat, jenom jsem dokázala pobíhat kolem dokola po baráku a nadávat. Nadávat sama sobě, Alexovi. Sama sobě proto, že jsem byla tak blbá, že sem, si ani nebyla schopná normálně obleknout a namalovat. A jemu proto, že zrovna dneska se na mě musel dívat. A dvakrát hned!!!
S-sááááákra!
Fajn, dobrá…právě jsem se rozhodla uchýlit k poslednímu a nejkrajnějšímu řešení.
Teď a tady.
Otec kouří, ale jenom tak, aby to nevěděla máma. Já jsem věděla, kde schovává cigára.
Cestou jsem ještě splašila sirky a vytáhla si jedno cígo. Snad to nepozná.
Vzala jsem, si flanelovou košili, mp3 a vydala se ven na velkou louku za zahradou. Měla jsem tam velice oblíbený zvláště jedno místo u velkého stromu. Sedla jsem si tedy pod něj, vytáhla cigaretu a zapálila. Stále se mi ještě klepali ruce z toho vzteku a tep se také ještě neuklidnil. Ze začátku to bylo hnusné, ale pak se na to dalo zvyknout. Už jsem sice kouřila několikrát, ale vždy ne více, než jednu najednou. To bratr je na tom určitě napřed v počtu celkem vykouřených cigaret. To takhle jednou to z něho máma ucítila. Zapíral dlouho a když už to vypadalo, že mu uvěří, našla zapalovač. A už to jelo. To byl teda hukot…
Bože!
Sakra.
Vždyť ona to pozná!!
Žvýkačku jsem sice měla, ale co oblečení?!!
Rychle jsem upustila cigáro na zem a uskočila. S politováním a možná i potěšením jsem si všimla, že mě to strašně uklidnilo. A vzdát se jí se mi ještě nechtělo. Dobře…
Dostala jsem ďábelský nápad. Zima ten den ani nebyla a tak jsem si sundala košili. Pak i slabý svetr a nakonec i tričko. Stála jsem tam skoro nahoře bez. Odešla pár kroků od hromádky oblečení blíž k plotu. Za ním byla už jen cesta, ale nikdo po ní nijak moc často nechodil.
Jak bolestivě jsem se tenkrát spletla. V mp3trojce začala hrát moje oblíbená písnička od Mortiisů, která mi vždy zvedne náladu. Byla taková svižnější a pozvedací, že jsem se začala mírně pohupovat a pak na ní dokonce i tancovat a zpívat. Oj oj.
Nevím, co mě přimělo se otočit a podívat se na cestu, ale to, co jsem tam uviděla kráčet, mě málem uvalilo do temnot. Na místě bych se propadla hanbou a ušila si z ní ještě celý kabát.
No kdo asi tak šel okolo… kdo, kvůli komu jsem tohle všechno podnikala…?
No Alex.
Alex!!!
Jenom jsem na něj zírala, než zašel a nebyla schopna pohybu ještě deset minut potom.
Viděl mě?
Tak to je asi jasné. Jenom slepý by mě neviděl a hluchý neslyšel.
Mno…pro cigáro jsem si šla ten den podruhé…

Ale ani to už mě neuklidnilo jako to první. Byla jsem na pokraji nervového zhroucení ještě více, než před chvílí.
Druhý den mi na mojí dobrou náladu moc nepřilepšil…
Ovšem že jsem vstala asi o dvě hodiny dříve, než normálně. Hodinu jsem strávila malováním, půl česáním a druhou půl hodinu oblékáním. Na snídani mi samozřejmě nezbyl čas, tak jsem si vykračovala po chodníku dost hladová. Před školou na lavičkou teda neseděl…dokonce ani jinde na chodbě jsem ho nezahlédla. Fajn, pomyslela jsem si, sice mi to natupírované háro trošičku během hodiny slehne, ale co se dá dělat. Vždyť ho potkám během první přestávky…to se míjíme s jejich třídou.
Ale ani omyl. Nikde nebyl.
Do ********!
Tak jo…třeba přijde pozdě, někde je, u lékaře nebo kdekoliv. Snad… Tak mě uvidí na konci dne. Třeba bude čekat někde před školou… hahaha… krásně naivní představa.
Každou přestávku jsem si říkala že to bude právě ta další, co ho uvidím.
Ale ani ťuk. Nic.
Vzteky jsem se málem rozbrečela. DVĚ hodiny!!!...No do****
Super…zítra na novo!
Já se nenechám odradit prvním neúspěchem.

Tak zase opět o dvě hodiny…opět hodinu malováním, a zbytek oblékání a česání. No…trochu jsem to odflákla vzhledem ke včerejšku. Ale to nevadilo, protože jsem ho zase neviděla.
Třetí den: ráno. Žehlím si vlasy žehličkou a jestli vás zajímá, kolik už hodin, tak právě tolik, jako minule a předminule.
Jediný důvod, proč jsem se s tím takhle pachtila byl ten, že bych Ho chtěla, nebo se alespoň o to pokusit, dostat sama. Myslím tím, ještě sama sebou. Docela počítám s tím, že mám v rukou to, jestli se stát upírem či nikoliv. Ale ještě si chci pár dní ,,užít" jako slabý, ubohý člověk. Něco mi říkalo, že to dnes nebude tak úplně nadarmo. Zkusila jsem to tedy ještě o kousíček dolepšit a doladit. A řeknu vám, s výsledkem jsem byla nadmíru spokojená.
Místo sukně jsem si totiž vzala těsné kalhoty a na to moje starší, zato ale čerstvě nalakované těžké boty s plechovou špičkou a přezkami na stranách. K tomu ještě dva pásky, upravené triko s dlouhými rukávy, obojek.Vlasy jsem si nechala jen tak rozpuštěné a ještě přes to hodila černý dlouhý kabát.
Kráčela jsem po ulici a cítila jsem se, jako by mi celá patřila. Ladným a přece tak těžkým krokem těžkých bot jsem zadupávala každým krokem pohledy všech lidí, které mě doprovázeli i když už jsem je minula.
Zkrátka-cejtila jsem se.
Pak jsem ho ale viděla postávat u stromu s cigaretou v ruce a očividně si krátil čas před zvoněním. Pomalu vzhlédl k mé maličkosti a já krásně pozorovala, jak před jeho ležérním pohledem menším. Připadala jsem si sice v tu ránu uboze, ale najevo jsem to nedala. Když jsem mu byla do této doby tak strašně ukradená a nestála mu za jediný pohled, tak teď mi za něj zase na oplátku nebude stát on. Věřte tomu nebo ne-já o něj ani koutkem oka nezavadila. Fakticky. Stále nevím, jak jsem to dokázala, ale neudělala jsem to. Dokonce jsem si ani nevyndala zrcátko nebo jenom mp3, abych se alespoň malinko pokochala jeho odrazem.
Paráda!
V šatně jsem shodila kabát a cvakala si do třídy. Při hodině mě začalo docela hlodat svědomí, jestli jsem si právě takhle k němu nezavřela a nezamkla dveře před nosem, ale ihned mě to přešlo s myšlenkou, týkající se vyvolávání upírů. Už brzy…

Na poslední den v pátek už asi nikdy nezapomenu… Trochu jsem zvolnila ve vizáži, ale zase ne tolik, abych se musela před ním ukázat. Zase tam ráno čekal, opět se opíral o kmen, ale už nekouřil. V kapse jsem měla připravenou cigaretu, abych měla záminku na něj promluvit. Vše zatím šlo podle plánu. Sice se mi klepali kolena a měla jsem, o tak sto-dvě stě jednotek zvýšený tlak, ale jinak v pohodě. Normální situace…
Namířila jsem si to rovnou k němu. Ani nevzhlédnul. Asi to očekával…
Zastavila jsem se od měj ne moc blízko, ale také ne zase až tak daleko. Klidným, vyrovnaným hlasem jsem se zeptala, jestli nemá zapalovač a při tom začala vytahovat cigáro.
Pomalu až to skoro bolelo, zvedl pohled ze země na mě a hluboce, drtivě se mi zadíval do očí. To bylo poprvé, co jsem je viděla tak zblízka. Tiše promluvil. Jeho slova studila jak led. Pronesl to tak nenuceně a výsměšně, že mi bylo až líto, že jsem vůbec byla tak blbá a vůbec mě napadlo, že na něj promluvím.
,,Kouření není zdravé."
Ty tři strašný slova… bože. Zírala jsem na něj jako tele na ….
,,Ne…fajn, stačí říct, že nemáš."
Prudce jsem se otočila a zastavila prvního chodce, který šel okolo. Byl to postarší pán skrznaskrz prosmrádlý tabákem. Aspoň že tak, pomyslela jsem si. Vytáhl z kapsi pohotově sirky a podal mi je s uštěpačným úsměvem, že mladé dívky by si neměli hrát na dospělé. Pomyslela jsem si něco o jeho puse a mám pozadí, ale v zápětí se mi udělalo špatně od žaludku. Poděkovala jsem a šla si za další strom v parku zapálit. Sice tudy chodí jeden profesor, ale mě to bylo v téhle chvíli docela putna. Zapálila jsem si a opřela se o drsnou kůru se smíšenými pocity. Alexova dlouhá postava se opírala o další strom stejně tak jako já a nad ním se líně vznášel obláček kouře…tak prej nemá jo?
Haha…ale vlastně, on mi neřekl že nemá, jenom na mě dělal chytrého, že to není zdravé…a sakra!
Proč jsem od tamtať musela tak rychle zdrhat?! Vždyť by mi ho klidně dal a možná by mi dokonce připálil a možná… bych kouřila s ním!
…………………….ZABÍT SE JE MÁLO!!!!!..........................................................
Dobře, fajn, tak jsem to zkopala. Ale vracet se nebudu, to už by vypadalo trapně. Asi si teď nejspíš myslí, že jsem trapná, ale zase ne tak moc, jako kdybych za ním šla podruhé. Tedy, bylo to hrozné, ale mohlo to být horší. No co nadělat…dějí se i horší věci….

Néééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé!!!!!!

Já bych si tak jednu natáhla…!
O velkou přestávku jsem se zase trochu zpravila a netradičně zvolila jinou cestu do učebny a tím se sice připravila o potěšení z toho, vidět ho ráno před školou, ale to si brzy vynahradím. Viděla jsem ho z dálky. Šel mým směrem, ale já se mu šikovně vyhnula. Ani nevím proč… asi aby mě už víckrát dnes neviděl…Jednou už to bohatě stačilo.

Po škole se nesly zvěsti o Halloweenu. Docela dobrá zpráva. Tento svátek jsem měla obzvlášť ráda a nejen to. U nás ve škole byla taková dlouholetá tradice, že se pořádal v tělocvičně maškarní ples. Samosebou s duchařskou tématikou. Holky ze třídy už začaly v houfu probírat, za co půjdou. Pár jedinců samozřejmě navrhlo, že já bych se ani nemusela za nic převlékat, přijde na to.
Opravdu milé. Začala jsem tedy taky přemýšlet, za co bych mohla jí. Ihned jako první věc mě napadla upírka. Ale nějak jsem to zavrhla, protože se jí co nevidět určitě stanu. Docela se mi líbil film Mrtvá nevěsta od Timma Burtona. Řekla jsem si tedy, proč ne. Tohle určitě nikdo nebude čekat. Obléknu si nějaké dlouhé bílé krásné šaty a z obličeje si udělám šrot. Přesněji řečeno se nalíčím jako vyparáděná mrtvola…to bude super.
Na tomto večírku se hodně tancuje…
Tancují se hry, při kterých se musí každý zúčastnit. To byla skvělá šance. Ale už o něco menší pravděpodobnost.

Po několik dnů mě tato myšlenka dokonale zaměstnala tak, že jsem ani nepřemýšlela skoro o ničem jiném. Existoval prostě ples a nic jiného. Vztyčila jsem si vysoký cíl a ten jsem si hodlala splnit stůj co stůj. O Helloweenu já, Chelsie Zingová, budu tancovat s Alexem, mojí poslední pozemskou láskou.
A jestli nás nějaká náhoda, nebo slabá pomoc té náhodě, nesvede do jednoho tance, přijdu pro něj klidně sama-a to přede všemi.
Nápad to bláznivý, ale já jsem si v něm opravdu hodně věřila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

já vím, je to otravné, ale klikni=)

klik
nebudu klikat!=)

Komentáře

1 Barcik Barcik | E-mail | 1. prosince 2007 v 21:04 | Reagovat

Ahoj, mas hezky blog a tahle povidka se mi taky moc libi, kdybys chtela rada tobe nebo tvoji kamaradce pomuzu se psanim dalsich casti... prosim napis na mail nabo na icq 369313710. Fakt dik a jeste jednou ti chvalim blog

2 Barcik Barcik | E-mail | 5. prosince 2007 v 6:28 | Reagovat

Ahoj to sem zas ja.  Pochopim ze to bude chtit Bathory asi psat sama ale ja ti muzu napsat jine pribehy jestli chces... OPet te odkazuju na me icq viz minuly komentar a mail. Kdyz nic tak se aspon ozvi... Diky Barcik

3 Ella016 Ella016 | Web | 5. prosince 2007 v 8:54 | Reagovat

opravdu bys napsala nějaké příběhy? to by bylo od tebe moc hezké, no Bathory ráda píše sama a nenechá nikoho, aby jí do toho mluvil=) i když se o to někdy snažím=) ale jestli bys chtěla něco napsat, tak klidně můžeš, já poslední dobou na icq moc nechodím, ale určo se ozvu, mám přezívku Jesse=)

4 Barcik Barcik | E-mail | 8. prosince 2007 v 8:59 | Reagovat

Moc díky... Můj mail tady maš tak klidně napiš i tam ale radši bych byla na icq.... ale přistoupím na jakekoli vyjednávání :D..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama