Mrtvola - část pátá

15. listopadu 2007 v 14:38 |  Mrtvola
Tak a další část, p ohodně dlouhé době, Mrtvoly.

Sedím v lavici ve škole a poslouchám děsně nudnou přednášku o dni nezávislosti v Americe.
Dějepis byl ve škole snad to jediné, co mě kdy bavilo. V hodinách historie jsem klidně byla schopná prosedět hodiny a hodiny v lavici a poslouchat o minulosti. Jedno jak starou…starověk, středověk i novověk byl velice zajímavý. Vždy se totiž v každé době dějí zvěrstva, které dokázali jednotvárnou hodiny příjemně rozvířit a okořenit vypalováním vesnic, mučením nevinných a stejně tak vinných, genocidami, záměrným vyvražďováním, či velkolepými bitvami. Nešlo mi vyloženě o morbidních věcech, ale ty mě samosebou zajímaly nejvíce. Bylo to takové všeobecné kantorské tabu. Jedině v dějepisných hodinách se tyto silné hradby překročily a učitel naplno vyprávět ty nejhorší zvěrstva, jakých byli lidé schopni…
Proč zrovna dnes bereme něco, co mě baví ze všech historických témat nejmíň?
Je to jako na potvoru. Dříve mě Amerika moc bavila…ale teď, teď mě opravdu nebaví skoro nic, a Nový svět zejména.
Proč ten strašný, profesorův nudně monotónní hlas mě dnes tak uspává… vůbec se mi nechce podařit udržet pozornost na výklad.
Co chvíli se odebírám myšlenkami někam jinam… Pryč. Na jiné místo a k někomu jinému.
Proč musím jenom stále myslet na NĚJ!!!
Bože, jak mám jenom dávat pozor na to, co říká ten tlustý páprda, když mohu odlétnout na křídlech představivosti do říše snů, kde jsme jenom my dva a nikdo jiný…
DOST!
Proč se najednou chovám jako pitomá šešťačka školou povinná a ne jako o žďibec rozumnější středoškolačka, studující již třetím rokem na gymnáziu?
Jenom on obrací všechnu mojí pozornost jako obrovská černá díra ve vesmíru. Proč už se nemohu dočkat až zazvoní? Mohl by na mě klidně čekat před školou, stát tam, pobaveně sledovat ostatní dívky, ohlížející se za ním a tiše doufat, že čeká snad na ně. A až by spatřil mě, tak by ke mě přišel, políbil mě a šel se mnou třeba na kraj světa.
Kdyby jenom mohl chodit.
Kdyby jenom mohl dýchat.
Kdyby jenom mě chtěl.
Kdyby ho jenom dneska NEPOHŘBILI!
Ach proboha, co je to se mnou, vždyť já tu sním o mrtvole!!! O mrtvole, která už od včerejšího rána hnije v hrobě!
Aniž bych si toho všimla, na papír s poznámkami, které stejně byli o ničem, mi dopadla slza velikosti hrachu a rozprskla se do úctyhodných rozměrů. Dřív než mohla následovat druhá, přihlásila jsem se a popravdě zaškemrala, že je mi špatně. Špatně mi sice bylo, ale od duše. Od srdce bolavého nenaplněnou touhou po něčem nemožném. Chtělo se mi moc brečet, ale musím s tím vydržet až domů. Asi si dám na chvíli volno. Odjedu někam daleko, byť jen pár kilometrů na sever, do řidčeji obydlené krajiny se skalami a čistším vzduchem, pryč od centra. Pryč od něho.

Do hodiny jsem se vrátila, očividně zlomenější, za což jsem vděčila sebedestruktivním a sebeizolovatelným myšlenkám. Profesor měl o mě starost a sdělil mi, že už je skoro konec. Super. Alespoň můžu vyjít před školu s krásným a hřejivým pocitem, že na mě nikdo nečeká. Opět. Již pár neděl.
Měla jsem nesnesitelnou touhu utíkat. Utíkat pryč. Sama sebe jsem přesvědčovala že od něj, ale skutečnost ale byla jiná. Musela jsem se k němu dostat, ať už jsem měla jít kamkoliv… třeba na Sonnevillský hřbitov.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

já vím, je to otravné, ale klikni=)

klik
nebudu klikat!=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama