Mrtvola - část sedmá

18. listopadu 2007 v 12:00 |  Mrtvola
Když už jsem tady na chvilku, tak jsem se rozhodla dokončit povídku Mrtvolu, aby to bylo v celku, tuhle povídku psala kamarádka a najdete ji na tomhle blogu

Dloubne mě u srdce. Blíže už je rozdíl od ostatních náhrobků patrný.
Už jsem skoro u něj a celá se třesu jako onehdy v márnici. Bohužel ale dnes už ho neuvidím. Nikdy už ho neuvidím.
Jeho hrob je vedle ostatních tak prostý, jednoduchý, anonymní. Od jeho pohřbu zde nikdo nebyl. Nikdo mu sem nepoložil žádnou květinu. Je mi ho tak líto. Jsem snad jediná spolu s lidmi z márnice a policie kdo ví, že je mrtev? To není fér! Neboj se, můj milý, alespoň jeden člověk na tebe bude stále vzpomínat a nikdy nezapomene.
Na desce má napsáno pouze datum úmrtí. Nic víc. Nic víc o něm nikdo neví…a nikdy ani vědět už nebude.
Pokládám mu karafiáty na jinak úplně prázdný kámen a andělíčka hned vedle. Ještě se mi ale odsud nechce. Je tu krásná atmosféra, zvláštní ale přesto konejšivě tichá a mírumilovná. Jakoby se všechny mrtvé duše vznášeli na svých andělských křídlech a veškerou pozemskou bolest a trápení odvály někam pryč a zbyla tu jen nostalgická hořkosladká vzpomínka na vše dobré. Na jejich úsměv, když ještě byli mezi námi a radovali se. Každá světlá chvilka s nimi se násobí a hřeje u srdce ve chvílích, kdy je nám úzko. Sice je nevidíme, ale poletují tu mezi námi a hřejí nás svými křídly.
Takhle se cítím na každém hřbitově. Před rokem mi umřela babička…často jsem jí navštěvovala a vždy, když jsem se za ní zastavila, tak jsem jí cítila vedle sebe. A dnes tomu není jinak. Po tvářích se mi zase kutálejí slzy.
Já ho cítím. Daleko více než tomu kdy bylo dřív. Dokonce i když…když jsem ho políbila. Je tu se mnou a dívá se na mne. Až mě to děsí. Vždyť to je jako kdyby stál přímo za mnou. Proboha!
Přímo jsem vnímala jeho pohled na zádech!
Otáčím se ale nikde nic.
Pochopitelně. Co by taky dělal za mnou. Už z toho začínám šílet. Myslím na věci, které nemohou být možné a dokonce už je i cítím.
Šálení smyslů si se mnou pohrává…jako tehdy naposled. Žádný pohyb nebyl a ani dnes mě nikdo nepozoruje. Tam za tím stromem se nedá nikdo schovat tak, aby nebyl vidět. Nikdo tu není. Jen já a ty hluboko pode mnou. Musím přestat myslet na takové věci a vrátit se zpět k té myšlence, že tu jsi se mnou a ještě chvíli se jí opájet. Sednu si do trávy před něj a ještě alespoň na chvilku si budu snít svůj nereálný sen spolu s ním.

Ani nevím jak dlouho a o čem hlavně jsem tak dlouho uvažovala, protože mě z myšlenek probralo až zabzučení mobilu. Skoro ospale ho vytáhnu z kalhot a zblednu. Sakra. Dvě hodiny! Dvě hodiny?...sedím tu dvě hodiny. Přišla mi sms od mámi kde jsem. Odepsala jsem jí, že u kamarádky a že budu za chvíli doma. Nerada jí lžu. Ale tohle by se jí určitě nelíbilo. Moc by se vyptávala a já prostě do očí lhát nedokážu.
Jak jsem tady mohla tak dlouho sedět? Byla jsem snad v nějakém transu či co? Půl hodiny- ovšem, klidně. Když se zasním, tak dokážu civět doblba klidně nějakou chvilku. Ale dvě hodiny…to ne. Hodiny mi jsou správně…a máma by mě taky nesháněla dřív. Navíc už se skoro jakoby nepatrně smráká. Co by se stalo kdyby mi nepsala? To bych tu snad byla klidně do i večera.
Magor, magor, magořim už…
Ještě se mi odsud nechce…byla bych tu snad i déle za světla, ale že se stmívá, to už musím chtě nechtě odejít. Hlídám se. Už nikdy nesmím provést nic takového či vzdáleně podobného tomu. Když jdu na hřbitov…dejme tomu že se i na něm pozapomenu…tak dobrý, fajn. To je ještě normální. Ale po setmění už to zase začíná být…no, nenávidím to slovo -i když mi ne málokrát přišlo na mysl-, úchylné. Já nejsem úchyl. Musím domů tak jako tak. Omlouvám se mu ještě okamžik a pak tona mě opět přijde.
Zase ten pocit propalování díry v zádech.
Teď už to ale není sranda…za chvilinku bude tma, a než přijdu domů tak bude určitě. Jak dojdu domů?
Za tím stromem někdo je… musím jít kolem něj. Sakra ne. Proč jsem byla tak pitomá a zůstávala tady tak dlouho. Pověrčivost hluboko zakořeněná v lidstvu už se začíná hlásit do služby a nutí mě hledat bubáky tam, kde nejsou. Bubáky, nebo lidi. Nebo vrahy, nebo daleko větší úchyly, než jsem sama.
Už se zase klepu. Bojím se jak malý dítě v noci zhasnout. Vidím věci tam, kde nejsou. Nikdo tam není.
A když se rozhlédnu, nikdo už tu jinde okolo také ne. Nikdo, kdy by mi pomohl. Klepou se mi ruce. Proboha, proč se vždycky klepu při všem!
TAK A DOST! Klídek. Nádech a výdech. Ještě jednou. Srdce mi prorazí díru v žebrech a vypadne na zem. Aby to bylo poetičtější, mohlo by mu dopadnout na náhrobek a tak tiše dotlouci. Vlastně jakoby už se stalo, jenom to zatím tak vidím pouze já sama. Polknu nasucho a vykročím ke stromu.
Bohužel jediná cesta je projít pouze kolem něj, ať to vezmu kudy chci, a tento hřbitov žádný zadní východ nemá…pouze jediný. A i ten může být…
ZAMKNUTÝ!!!
To nééé. Prokrystovyrány to se nemůže stát. Co když mě tady zapomněli a zamkli.
Mohu zavolat rodičům, aby si pro mě přijeli, ale než by přijeli…a kdyby se později ukázalo, že to nic nebylo, tak by to byl docela solidní průšvih. Nejen totiž, že jsem napsala, že jsem u kamarádky, nejen že jsem byla do tmy sama na hřbitově…ale že jsem i takový nemehlo, že se potom bojím dojít domů.
Tak to teda ne. Tři roky jsem chodila na kick box a něco jsem se naučila, takže jestli si jenom zkusí na mě nikdo sáhnout, tak uvidí.
Alespoň doufá, že to nebude dvoumetrový stokilový chlap…to by se asi poměr našich sil vyrovnal mouše a tygrovy. Ale i ta moucha může alespoň ulétnout do bezpečí. Ach ne, já se tak bojím.
Dost! Musím hlavně jednat. Stát tady do černočerné tmy nebudu. Teď nebo nikdy. Sice bych spíše volila tu variantu nikdy, ale váhavě jsem vykročila a tepot srdce se už bez nadsázky rovnal koňským dostihům.
Blížím se. Pomalu, ale jistě. V příští chvíli mě buď zabije on, nebo úleva. Jenom se modlím za to druhé. Zpomaluji a strom už je přede mnou jen pár metrů. Už by snad někdo vyskočil. Nebo čeká, až budu zády…? Panika se mě zmocnila opět neuvěřitelnou silou a kroutí všemi mými vnitřnostmi.
Zatím stéle ještě dobře vidím nablízko. Velmi tiše a opatrně dojdu ke kmeni. Každý nerv v mém těle je napnutý jako struna nebo tětiva na luku. Srdce už kolabuje. Mráz po zádech zmrzlých na led už také necítím. Tričko se mi na mě lepí studeným potem a adrenalin koluje v žilách. Už skoro nemůžu dýchat. Hrdlo se mi stáhlo, už bych ani ječet nedokázala. Dodávám si odvahu na čin, který možná bude tím posledním.
Udělám krok vpřed a natahuji se dopředu.
Nejdříve nevidím nic a tak se prudce nakloním a
NIC! Nic.
Nikde nikdo není! Ta strašná úleva způsobila, že mi vyhrkli slzy a já se smála a brečela zároveň. Opřela jsem se rukou o kůru a hlasitě děkovala bohu. A smála se… tak strašně a šíleně jsem se smála, něž mi dopadla na rameno něčí ruka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

já vím, je to otravné, ale klikni=)

klik
nebudu klikat!=)

Komentáře

1 BATHORY. BATHORY. | 18. listopadu 2007 v 15:18 | Reagovat

Bože to je tak úchylný!!!Jak někdo může něco takovýho vůbec psát!!!! FŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮJ!!!!!!!!!!!

2 BATHORY. BATHORY. | 18. listopadu 2007 v 15:18 | Reagovat

XDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD

3 Ella016 Ella016 | Web | 18. listopadu 2007 v 17:25 | Reagovat

hele ty .....dyt jsi to psala ty=D a copak už máš net?

4 Adelheids Adelheids | Web | 18. listopadu 2007 v 20:19 | Reagovat

DIPLOOOOOOOOM!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama