Temné tajemství - 5.kapitola - Byli jsme tady, ale co dál? část 1.

16. listopadu 2007 v 12:00 | Ella016 |  Temné tajemství
Tak a je to tady, tahle kapitola bude dlouhá, takže je tady jen část (zbytek ještě není dokončený, protože škola mě totálně připravuje o čas na psaní, jediný co píšu jsou úkoly). Další část by snad do Vánoc mohla být....=) Já osobně bych sem potom dala celou kapitolu, ale co bych pro Luellku neudělala, že? (doufám, že pro mě budeš mít nějakej komentík!=))
Takže hezké počtení....snad, doufám, že se vám to bude aspoň minimálně líbit.
S pozdravem Ella016

Nesnáším pondělky. Už od malička mi dělalo problémy cokoliv udělat v pondělí dobře a proto jsem většinou v pondělí, brr hnusné slovo, ve škole chyběla. Rodiče mi bez protestů psali omluvenky, učitelé už si zvykli na moje pondělní výpadky, takže jsme vlastně celá třída měli písemku vždy jiný den v týdnu a nikomu to nevadilo. Asi si myslíte, že je to hloupé, ale já z toho dne mám fakt fobii. Nevím proč. Prostě mám a tečka.
"Kde jsi byla?", zeptal se mě v úterý o matematiku Jasper.
"Doma." odpověděla jsem šeptem a znovu se plně věnovala poznámkám, no plně, to přeháním, od té doby, co jsem ho poznala se nikdy ničemu nevěnuju naplno, když je u mě, ale snaha je.
"Proč, bylo ti něco?", znovu se zeptal a odložil propisku. Jen jsem si povzdechla.
"Nesnáším pondělky, nikdy mě v pondělí nenajdeš ve škole...všichni to ví...", zatvářil se zmateně.
"A proč jsi mi to neřekla?", zněl snad jeho hlas podrážděně nebo sem si to jen domyslela?
"K čemu bych ti to měla říkat?" Jeho hlas zněl naštvaně:
"Nedělá se to tak? Když spolu dva lidé 'chodí'?", vykulila jsem oči, ale snažila jsem se nedát najevo překvapenost. Bylo to poprvé, co se vyjádřil v něčem jako 'o nás'.
"Aha, to mi chceš jako říct, že... my - .", hlas mi zrádně vynechal. "spolu chodíme?" v mysli jsme si přehrávala naše rozhovory, ale ani jednou jsem nikde nenašla zmínku o tom, že by jsme spolu chodili. No, možná jsem pitomá a moje zkušenosti s kluky jsou chabé, ale opravdu jsem nevěděla, že už je to jakoby samozřejmé, když mezi námi něco...proběhlo? Úpřimně, už se mi párkrát stalo, že jsem se s někým líbala a pak z toho nic nebylo, ne že by mi to vadilo. Většinou to byli takový ty týpci, co se ochomejtaj na diskotékách a hledaj někoho koho můžou snadno dostat. Na takové jsem měla vžycky štěstí, ale díky bohu taky rozum.
"Ne snad?", zatvářil se pochybovačně. Teď jsem si připadala opravdu jako magor, takže jsem se zatvářila, jakože jsem teprve teď zjistila na co se mě ptal.
"No jasně, chodíme. Promiň, trochu jsem nedávala pozor." Co kdyby si to náhodou rozmyslel? Modlila jsem se v duchu, aby to přešel jen mávnutím ruky. Díky bohu si ho profesorka zavolal k tabuli. Ne že bych mu přála zkoušení, ale aspoň na to zapomene, snad. Ale ježiš, zrovna matika??? Ta si na něm smlsne. Bude rád za čtyřku, myslela jsem si, ale jak se za několik minut ukázalo, byla jsme úplně mimo. Jasper nejenomže spočítal bez sebemenšího zaváhání všechny zadané příklady, ale ještě bez chybičky zodpověděl její otázky ohledně teorie. Musela jsem si dávat hodně velký pozor, abych na něj nezírala s otevřenou pusou, když ho matikářka s napůl pobouřeným, napůl ohromeným výrazem před koncem hodiny posadila s čistou jedničkou.
"Tak jo, omlouvám se. Měla jsem ti to říct, ale prostě mě to nenapadlo." Zaberou na něj smutný oči? Vypadá to že moc ne.
"Neříkej." odtušil chladně a se zazvoněním vyskočil z lavice tak ladně, že mi to až bralo dech. Když jsem co nejrychleji vyšla za ním ze třídy, už jsem ho na dlouhé spojovací chodbě neviděla. Vadilo mi to, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Byla velká přestávka, tak snad si ho udobřím do začátku další hodiny.
Vyházela jsem učebnice z tašky a s povzdechnutím si složila hlavu na ruce položené na lavici. Zřetelně jsem slyšela, jak se židle vedle mě pohnula, ale snažila jsme se to ignorovat. Zavřela jsem oči a soustředila se na pomalé nádechy a výdechy, když jsem je znovu otevřela Jasper už vedle mě neseděl. Úlevou jsem vydechla. Chtěla jsme v klidu přemýšlet o mě a Jasperovi a o tom co říkal o matiku, ale jak, když je třída plná povykujících puberťáků? Napadlo mě schodiště vedoucí na školní půdu - nikdo tam nechodil a zvuky ze tříd a chodeb tam doléhaly jen stěží.
Schodiště bylo, jak jsem předpokládala, bez jediného člověka. Vyšla jsem až k obyčejným starým oprýskaným dveřím vedoucím na půdu a posadila se pár schodů pod nima. Neviděla jsem dolů, takže to znamenalo, že nikdo neviděl nahoru. Pustila jsem si svoji oblíbenou písničku Roulette od System of a down, kterou poslouchám, když potřebuju přemýšlet, a opřela se o železné tyče zábradlí, které příjemně chladily. Spojila jsem své myšlenky s textem písně a přitom se bezděky kousala do rtu (dělám to vždycky, když nevím co dělat).
I have a problem that I cannot explain,
I have no reason why it should have been so plain,
Have no questions but I sure have excuse,
I lack the reason why I should be so confused,
Jenomže já stále nevěděla. Opravdu Jasper stál o to, aby byl se mnou? Vždyť na škole bylo tolik holek, které by dostal jen lusknutím prstu, ale on chtěl mě. Proč? Nevím. Jsem úlně obyčejná, nezajímavá a naproti některým holkám nejsem ani moc hezká, ale on chce zrovna mě!
I know, how I feel when I´m around you,
Why? I don´t know, how I feel when I´m around you,
Around you
...
Nechce nikoho jiného, jen mě. Ani Lucy, a to je opravdová kráska, sice tupá, ale krásná a já nejsem nic! Tak proč? Nevím.
I know, how I feel when I´m around you,
Why? I don´t know, how I feel when I´m around you,
I, I know, how I feel when I´m around you,
Why? I don´t know, how I feel when I´m around you,
Around you, around you, around you
Písnička začala znovu od začátku, ale mě to nevadilo. Hledala jsem odpověď, ale nenacházela.
"Tak proč já? Proč chce zrovna mě?" neuvědomila jsem si, že mluvím nahlas, ale i kdyby, nejspíš bych to ignorovala. Prsty jsem zatínala v pěsti a stále znovu si, teď už šeptem, opakovala ty dvě věty, na které jsem prostě nedokázala najít odpoveď, ledaže by mi ji dotyčný řekl. Když jsem na to pomyslela, ucítila jsem lehký dotek na rameni.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

já vím, je to otravné, ale klikni=)

klik
nebudu klikat!=)

Komentáře

1 Luelle Luelle | 17. listopadu 2007 v 18:30 | Reagovat

jojo někdy je fakt těžké poznat, co si kluci myslí. Zvlášť když osm hodin čumí na sestru a pak chce najednou moje číslo.

hezky personifikovaná Vosádková a jakpak se to Jasperovi tak bravurně povedlo? že by se učil: (smile)

please potřebuju tu druhou část nebo se znovu zblázním. ty fakt víš, kdy to máš utnout. Jsi horší než kdejaká telenovela.

2 tera tera | 20. listopadu 2007 v 9:32 | Reagovat

Stím telenovelováním souhlasím, mělo by se to zakázat. Co budu dělat než to dopíšeš?

3 tera tera | 20. listopadu 2007 v 9:33 | Reagovat

JO a ještě jsem zapoměla poděkovat za snahu dopsat to v dostupném čase. DÍKY

4 Ella016 Ella016 | Web | 20. listopadu 2007 v 16:42 | Reagovat

nebojte, jsem ráda, že to aspon někdo čte, takže na dnešní Luellky vyhrožování o dějepis tady do pátku bude další část=)promin Luelle, ale dneska mi vypadl net, takže jsem to nestihla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama