Ghotic hazard - část osmá - devátá

8. ledna 2008 v 19:10 | Ella016 |  Gothic hazard
další část povídky od Bathory

…o další hodinu…
Oči mám hotové. Spodní linky jsem si udělala také černé, pod ně rozmazaně modré stíny a pod ně ještě šedé kruhy pod očima. Dále ještě červené rumělkovité tváře a ještě na místech pod vlasy a na okraji celého obličeje vystínila modrými stíny. Celá tvář tak dostane ještě mrtvolnější nádech, to samé i na dekoltu. Náádhera. Nyní již zbývali načepýřit a natupírovat vlasy a mezi ně přidat nakoupené bílé prameny. Pár pramínků jsem si ještě na závěr natočila kulmou a některé zase vyžehlila žehličkou. Tak to by bylo. Ještě mi zbývá dost času se nakrucovat před zrcadlem. Sakra! Nehty! Jak jsem jen mohla zapomenout na nehty!?! No rudá, to každopádně. Doprčic, schnou pomalu. Musím tomu pomoci fénem. Ale to se budou zase rychle loupat. Doufám, že vydrží alespoň pár hodin. Jak dlouho ten večer může trvat? Do půlnoci? Kdyby tak… Jedině půlnoc by mi dala odvahy a já bych pozvala Alexe někam na romantickou procházku na hřbitov…Áááááách!
Vycházím z baráku. Máti mě sice chtěla odvézt, ale já jsem se chtěla pěkně projít a cestou se ještě stavit u mého posvátného stromu v parku před školou. U toho, jak jsem se poprvé odhodlala na něj promluvit…
Bratr se mi zezačátku strašně poškleboval, fotil mě a házel po mě česnekem, pak jsem se na něj ale velice škaredě podívala a on toho v tu ránu nechal. Dokonce odložil foťák a ani nezkontroloval fotky… asi měl strach, abych na nich vůbec byla…
Venku se pomalu stmívalo a mě spokojeně křoupaly kamínky a štěrk pod lodičkami. Elegantně jsem si přidržovala první (černou) sukni a plula…mno…plula, než jsem škobrtla a málem se zabila, budiž. Bylo to tak nemožné, tak krásné. Těšila jsem se na to, až mě každý uvidí a poklesne mu huba. Těším se na to, až se bude tančit. A nejvíce na to, až uvidím Alexe, podívám se mu do těch jeho překrásných očí a poprosím ho o tanec, nebo ještě lépe, on požádá mě. Anebo bude všechno úplně jinak a on mě odmítne. To pak nevím, co bych dělala-a ani na to nechci vědět. Nenápadně obejmu ,,náš" strom tak, aby si o mně nikdo nemyslel, že jsem nějaká divná kněžna magického přírodního kultu wicca, a požádám ho o štěstí. To budu dnes večer hodně potřebovat. Kolem se už slézají ostatní spolužáci, snažící se vypadat děsivě. Já si jich ale nevšímám a jdu přímo ke dveřím školy. Vcházím do známého prostředí, přesto dnes tolika jiného. Panuje tu atmosféra, která je mi vůbec skoro nejbližší. Dnes tuhle školu, tohle místo, miluji.
Musím sehnout hlavu, aby mě hned ve dveřích nesejmul zavěšený velký netopýr, nezamotala se má skvělá stříbrná korunka ve vlasech do umělé pavučiny, jak jsem si stačila spěšně všimnout jedné prvňačky, co zápolila s tím problémem. Pomalu zaznamenávám vibrace těžké rockové elektrické kytary…že by? No ne! Murderdolls mocně vyřvávají svojí velkolepou skladbu She was a teenage zombie, která u mě vedla zhruba před rokem. Jak se blížím k tělocvičně, hudba začíná dunět víc a víc. Já tu školu prostě miluju!! A zvukaře, kulisáka a aranžéra, co tuhle výzdobu stvořil taky! Jakmile jsem vešla, nestačila jsem se divit. Všude možně po zdech netopýři. Všude rozmístěné vydlabané dýně, všude svíčky, všude strašidla, všude rudé stříkance …. Ach…já se snad rozplynu! Lépe bych to snad nedokázala sama! Vjednom rohu byly lavice a židle, v druhém bar. Nekecám. Bar (samozřejmě odpovídající podmínkám) ale bylo tam pití. A jaké! Stála tam spousta kelímků a nádoby s tekutinami, barvy od krvavě rudé po jedovatě zelené a černé. No paráda. Na pódiu, kde byly černé závěsy, se připravovaly hudební nástroje-živá hudba? Zaujaly mě hlavně veliké repráky, které nesli dva mrtví mafiáni a korigovala je jedna mumie, které jeden nechtěje přišlápl obvaz a málem se natáhli všichni i s reprákem.
Přes zatemněné okno sem nepronikalo žádné světlo a v místnosti byly jako zdroje světla pouze kvanta svíček a lampiónů, které co chvíli chytali a tak se za chvilku začal místností linout pach spáleniny. A samo sebou všude samá spousta lidí. Lidí těch nejroztodivnějších masek. Nepanikařila jsem hned, že jsem neviděla Alexe. Ještě je na něj určitě brzo, moc časně nechodí nikam. Navíc by určitě nepostával u vchodu a nekontroloval příchozí. Ale třeba se mohl schovávat celý v prostěradle, mohl mít masku přes celý obličej. To mám snad jít ke každému a laskavě mu jí sundávat? Ani nápad, však on se objeví. A jak ho znám, poznám ho okamžitě.
Prošla jsem se jen tak z fleku kolem dokola, objevila pár super schovek, kam se případně zašít a být s ním chvíli o samotě, přijít na to, dokonce i pár slušně reálných náhrobků, dokonce se tu našlo i jen tak, coby lážoplážo opřených o zeď, pár rakví, ale Alex zatím nikde. V osm deset přišli profesoři-také v maskách-ale ve srovnání se studenty a - mojí maličkostí- totálně fádních a ředitel, coby pán pekelný zahájil ples. Poté odešel z pódia dozadu a za ním se zahalila působivá stěna dýmu rudé barvy. Klobouk dolů. Teda kdo tohle vymýšlel?
Poté začala hrát (z beden, pochopitelně) má obzvláště oblíbená skupina Misfits a to už bylo teda na pováženou. Aha…nebylo.
Je mi to jasné. Nicolas se zase chtěl jednou zavděčit a donutil, aby se hrálo tohle. Ale moment, to mají na starosti vyšší ročníky, Nicolas by neměl šanci si prosadit svou. Že by…? No, možné to je. Přinejmenším se ho na to zeptám, až s ním budu tancovat, jestli vůbec. Ale kde tak dlouho vězí! Vždyť už tu všichni jsou. Až na něho…
Teď už naštvaně jsem ještě jednou obešla tělocvičnu a na okamžik se zasnila u hřbitova. Cestou jsem zahlédla Nicolase, který dělal, že mě nevidí a který v oblečku a pláštíku Drákuly oslňoval houf prvaček a sliboval jim věčný život. Jak ubohé. Tak jsem také dělala, že ho nevidím a nevnímala jeho obdivné pohledy, odrážející se mi od zad. To snad není možný! Půl deváté. Nic. Chytal mě fantas. V deset se bude tančit! Má ještě čas, ale já ho chtěla pozvat na skleničku před tím! Do***!
Jdu se po čtvrt hodině projít do parku-dobře, jdu ho vyhlížet, a co! Musím se nějak zabavit, nebo puknu vztekem. Musí přijít!!! Dojdu ke stromu, opřu se o něj a modlím se ke všem pekelným, aby přišel. Ale třeba už tam dávno je, jenom něco připravuje. Vlastně má jeho třída přece být hlavní organizátoři, tak kde sakra vězí. Po půlhodině mrznutí venku jsem usoudila, že to nemá cenu a že už tam dávno bude a jenom se zatím potloukal se zakrytým obličejem vevnitř. Tahle půlhodina mě bude stát angínu… a co, vždyť se přece chystám stát za chvíli upírem. Kdyby mě netáhla zpátky zvědavost, zdali se mi už rozhodne objevit můj milý, určitě bych se pozastavila nad podivností postavy, postávající na konci parku v dlouhém kabátě a cylindrem s vycházkovou holí a slunečními brýlemi pozorněji. Ale je halloween, jistě si nějaký ten rodič nenechal ujít návrat do dětských let.

IX.
Nic, nic nic a zase NIC!!!
Já bych vraždila. Nespraví mi ani náladu to, že hrají zrovna Dig up Her Bones. Do***!
Fajn! Krajní řešení. Plán T, jako TOTÁLNÍ FIASKO! Jdu k baru!
U baru sedí jedno strašidlo a za ním upravuje spadlého pavouka Střihoruký Edward alias barman. Sednu si přímo naproti a ukážu prstem, aby se naklonil blíž, když se mě ptá, co si dám. Vypadalo to úplně stejně, jako v těch mafiánských filmech. On se zatvářil udiveně a pak mu na tváři přelétl úsměv. Pochopil.
,,Ale ale, slečno nevěsto, kde máte milého?, že by pár sáhů pod zemí?" Proč mi to připadá tam ubohé, když jednou, když je svátek mrtvých si každý hraje na duchařského a sadistického experta a každý to tak upjatě prožívá?
,,Ženich mě poslal pro něco silnějšího, prý to je nezbytné k tomu, aby se vůbec odhodlal mi
říci své ano", snažila jsem se též zavtipkovat. ,,A teď mi nalij nějaký normální pití, Eddi, ano? Já umím být diskrétní."
Jako výzvu jsem se na něj ještě uculila a nevině podívala. Nechci si moc fandit, ale v téhle maškaře by mi vyhověl každý skoro ve všem. Ať už z jakéhokoliv důvodu.
Edward se nenápadně se sehnul a po chviličce vykouzlil velký neprůhledný kelímek štědře naplněný čirou nazelenavou tekutinou. Asi nějaká přilepšená vodka, asi jí také obarvil, aby to nebylo tak nápadné. Nevadí. Jistě pochopil, že jsem objednávku nemínila opakovat. Pak si ale on gestem přitáhnul blíž mě: ,,Za chlast se ale platí, kočičko. Ten není v ceně allinclusive." No fájn, ještě že jsem si vzala trochu peněz. Lokla si pořádně a opatrně jsem mu vložila z ruky do ruky pěkně přemrštěný, sponzorský dar a on mě div nepořezal svými až překvapivě realistickými nůžkami a nožíky na ruce. Jak může dělat barmana? Otočil se a jal se přelévat a barvit limonády. V tom z druhého konce baru promluvil někdo krásným, tajemným tónem, který už jsem někde slyšela. Bylo to jakoby do prostoru, ale patřilo to pouze mně.
,,Také se divím, jak může udržet flašku, nebo nenaporcovat kelímky."
Nepodíval se sena mě, neodhalil svůj zpola zakrytý obličej z pod klobouku, ale já přesto věděla, s kým mám už konečně tu čest. Barman se mimoděk ušklíbl.
Zalitovala jsem jenom toho, že jsem si vzala ty krásné ďábelské botičky, které už se mi zařezávali do chodidel a že jsem si přece jenom lokla až moc. Cítila jsem teď ten pekelný alkohol v krku a štípal mě na mandlích. No jistě, alkohol je výhradně zakázaný ředitelem. Takže je logické, že ho sem museli propašovat co nejméně a proto musí být dost silný, aby ho stačilo málo. Bezva, nebo spíš-ajaj?
Byl to konečně on. Alex. Bláznivě se mi rozeběhlo srdce ostošest a já se poprvé podívala na shrbenou postavu, která se krčila nenápadně na barovce tak, že by jí kdokoliv přehlédl a klidně si na něho i sednul. Nikoho by nenapadlo ani tušit, že tam sedí On.
Nevšimla jsem si ho asi z docela prostého důvodu. Prostě jsem čekala, že bude velkolepý. Že nás zvolí za krále a královnu plesu, i když se to tady nedělá, a nikdo na nás nezapomene. Čekala jsem nádherného prince upírů, mrtvého středověkého prince, dokonce i Frediho bych snesla ale tohle? Co to má být? Viděla jsem jenom špinavé, místy se lesknoucí, černé kalhoty s děravými koleny a ošoupané divné sako, místy také perforované a klobouk, na kterém snad byla ještě hlína. To snad cestou zkasíroval nějakého strašáka do zelí nebo co?? Vylezl z hrobu?? Vždyť já jsem se kvůli němu snažila celé…klid! Na to jsem se ještě jednou napila toho děsného zelenavého čehosi.
,,Mírně se narovnal, posunul z čela klobouk a usmál se.,,Opatrně s tím absintem…však on ti neuteče." Prohodil se zájmem a provokativně do sebe kopl zbytek jeho kelímku, podle výrazu tváře soudě toho samého, co jsem pila já. Stačila jsem si všimnout, že má nečekaně bílou košili, která mu vykukuje na jedné straně z kalhot a je na pár místech od krve a rovněž děravá. Už jsem to pochopila. On je mafiánská oběť jedné nevydařené mise, podezřele mi to připomíná postavu jedné knihy. Pěkný… To by se už dalo odpustit, a za to, že na mě promluvil... Tak TO TEDA NE! Já nejsem nějaká pitomá kravička, co čeká jak ubohá naivka roky, než se na ní milostivě jeden frajírek podívá. Já jsem ale někdo! Jsem jediná právoplatná ghoth na škole a taky se budu podle toho chovat. Mě nějakej ubohej tuctovej frajírek nebude komplikovat a řídit život. A …a HOTOVO!
,,Pozval bych tě na další", když viděl, že jsem dopila, ,,ale tady se nemůžeš opít. Je tu každý a byl by z toho průšvih, neměla bys ho jenom ty, ale i pár ostatních." To vůbec neměl říkat, protože jsem chtěla už jenom na protest další, ale kupodivu jsem si o stačila uvědomit. Začali mi hořet tváře snad ještě více, než jsem je měla namalované. Ale vzdor k osobě vedle stále přetrvával. Byla jsem trochu opilá, ale neměla jsem zase takovou praxi, abych věděla jak moc. Bála jsem se zvednou a odejít. Ale také se bála zůstat, co kdyby se se mnou chtěl začít bavit. V tu chvíli se ve mně ale opět vzedmula vlna odporu a já začínala mít moc prořízlou pusu, bohužel tento večer ne naposled, a vyjela na něho ošklivě:,,A copak že ty se se mnou vůbec bavíš?" …na hrubý pytel, hrubá záplata (na debilní otázku, debilní odpověď)
,,Vadí ti to snad…?" No tak to je bože úplně blbá, jasná, debilní, řečnická otázka. Jasně že mi to doprčic nevadí. Je to doháje ta nejlepší věc, co mě vůbec mohla potkat! ÁÁch jo. Co mu jako na tohleto můžu odpovědět?! Bože můj, proč jsem já jenom taková kráva a štěkám tu na něj tak. Vždyť může být vůbec ráda, že na mě promluví. Už takhle po mě určitě blbě kouká polovina tělocvičny…
,,Ne nevadí, akorát je mi to divný, že zrovna na mě, když nikdy s nikým nemluvíš."
A je to tady. Už to ví, pokud to nevěděl už dřív. Teď už je to definitivní a neodpáře mi to už nikdo do konce života. A je po srandě. Ha ha ha, všichni se zasmějeme a můžeme jít zase domů, největší looser dne se už projevil.
Upřímně, čekala jsem, že už se se mnou Alex nebude víckrát dnes a nikdy bavit. Sebere se, půjde si po svých nebo se zase shrbí a vrátí ke svému kelímku (jako takovéhle myšlenky má každá pitomá náctiletá, která je ještě pitomější do nějakého kluka…).
,,Proč si myslíš, že s někým nemluvím? To přece neznamená, že když mě nevidíš ty s někým něco řešit, že nejsem vůbec komunikativní." Ha, ten mě krásně setřel. Před chvílí prokoukl to, že ho sleduji celou školu, každý jeho krok kam se jenom mihne, že vlastně kvůli ničemu jinému tam ani nechodím a teď mě bude z toho dusit…ve vlastní šťávě. To si to krásně dá. Další otázky budou, jak často ho pozoruji, že to takhle vidím, jak často ho s někým vidím nebo nevidím, že z toho vyvozuji takové závěry…bezva. Tohle bych mu teda dokázala zodpovědět naprosto přesně, dokonce snad v kolik hodin, minut, sekundu komu řekl s dovolením na schodech nebo kterého profesora pozdravil (případně jak se při tom tvářil, co měl zrovna na sobě, na jakou stranu měl ofinu…).
No prostě z toho všeho, kdyby někdo nepochopil celý ten odstavec těch pozorovacích postřehů - čumim na něj v jednom kuse a hotovo!
,,No protože jsem tě skoro nikdy s nikým mluvit neviděla."
Nezaujatý pozorovatel může zpozorovat lehký úsměv, jaký se mu mihl přes tvář, když jsem domluvila (už si to náramně užívá to moje ponížení).
,,A proč se tolik divíš, že zrovna na tebe teď mluvím?"
,,No…protože…nikdy před tím jsi na mě sám nikdy nemluvil."
Bože, trapněji mi nikdy nebylo.
,,Ale vždyť tu nikdo jiný není." Krásnej stěr. Ano, sto bodů pro Alexe. Teď už jsem měla jenom sto chutí se odplazit z té barovky někam na záchod a tam se spláchnout. Teď ho musím zase nějak setřít já. To teda ne, já se jen tak nedám. Tento slovní boj vyhraji, ostatně, pokud jde pouze o slova, nedělají mi problém. S výjimkou jediného člověka na celém světě-s ním se hodlám právě teď utkat. ,,To chceš říct, že by si se klidně začal bavit i se strašákem, kdyby vedle tebe seděl?"
Bojovně jsem vystrčila bradu a zabodla do něj vzdorný pohled.
,,Vždyť se s ním právě bavím." Reagoval s uculením, těžko říci, zda to byl pošklebek nebo …nebo snad pokus o flirtováni? U KAŽDÉHO JINÉHO ANO!!!! Každopádně tahle poznámka se mě nadmíru dotkla. A dotkla se mě dokonce tak moc, že mě začalo šíleně svědit v nose a já bojovala silně s tím, abych si ho neutřela jako fracek, kterému se klepe brada a popotahuje, když nedostane slíbené lízátko. Vážně, tohle bylo hnusné, ošklivá podpásovka, ještě k tomu od něj. Od nikoho jiného bych si jí tak moc nebrala. Bože. Bože! Celé odpoledne, celý týden stresování, celý měsíc těšení a on mi řekne tohle. To prostě nešlo rozdýchat. Nohy jsem měla jako z olova a právě asi proto jsem odtamtud neodběhla s brekotem, jak jsem měla sebevětší nutkání. Ten hajzl. Všechno bylo nanic. Kdybych držela hubu jako každá debilní nanynka a jenom se na něj culila, tak dobrá. Nemohl by mi říct nic v takovéhle smyslu a já mohla mít nejkrásnější den vůbec a usínala bych s úsměvem na rtech ještě dlouho potom…
Kdyby.
Podívala jsem se mu napůl ublíženě a napůl nasupeně do očí a potom, i když mi to dělalo obrovské potíže, jsem se otočila a začínala si čistit neexistující špínu za nehty.
Bylo mi najednou od toho absintu ještě hůř. V tu chvíli se ztlumila hudba a po chvilce, kdy se na pódiu opět objevil ředitel, úplně přestala. Všichni se zastavili a přestali mluvit a jenom čekali, co bude dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

já vím, je to otravné, ale klikni=)

klik
nebudu klikat!=)

Komentáře

1 Barcik Barcik | E-mail | 8. ledna 2008 v 21:44 | Reagovat

Hehe.. Já už radší chidím na její blog abych si mohla přečíst nové části brzo! Nevím jak vy ale já tu povídku miluju! I Mrtvolku. Bathory prostě píše dokonale.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama