kapitola 1.

2. ledna 2008 v 19:58 | Ella016 |  Mediátor FF - Zrcadlo
první kapitola FF Zrcadlo je tady...

Já jsem tak šťastná. A kdo by na mém místě nebyl? Poslední měsíce byly ty nekrásnější v mém životě. S Jessem se vídáme každý den. Paul je v pohodě a svým způsobem milej . Škola končí a začínají prázdniny. Prostě skvělý. I duchové mě teď tolik neotravují, byly za mnou jen dvě zatoulané duše.
I když jedna věc do dokonalosti tomu chybí, nemusela bych zase pracovat v hotelu. Ale na rozdíl od minulého roka, kdy jsem hlídala malý haranty, teď dělám dozor úplně opačné genraci. Jo, důchodců. Skvělý co? Je to totéž v bleděmodrým, ale abych nebyla zas tak zlá mají u mě plus za to že inteligentnější než moji předešlí svěřenci. Alespoň jich není tolik jako těch dětí, přesněji řečeno je tu šest důchodců já mám na starosti jen tři. A to manžele Petersnovi a pana Hugha Cartra. Třeba takovej pan Peterson a jeho manželka, ti jsou v dobré náladě snad pořád.
Právě teď s nimi sedím u stolu a hrajeme scrable. Ale mě už to po deseti minutách přestane bavit. To protože jsem dnes asi vstala špatnou nohou či co. Ráno jsem se vzbudila celá "Omluvte mě, půjdu se podívat co dělá pan Carter."
"Ale jistě, drahoušku, jen běžte." odpoví mi paní Petersonová a já rychle odkvačila pryč.
Vyšla jsem na chodbu a pak výtahem jela o poschodí vejš. Tam totiž je ubytovanej pan Carter. On se pořád tváří tak zachmuřeně a odtažitě, ale to je už prý celý rok co mu zemřela sestra. Jeho zimra je hned na proti. Klepat nemá cenu, ale ne že bych proto byla nevychovaná, na 99% je jasné, že mi nikdo neotevře, protože maldší Cartrovi jsou na tenise a čekat na toho staršího čekala bych snad celej den., proto mám taky klíče.
Projdu obývákem až k jeho ložnici, když jsem tu byla před půlhodinou ještě spal. Dveře byly zpola pootevřené, nevzpomínám si, že bych je tak nechala. Právě jsem vcházela dovnitř, když jsem ji uviděla. Taková starší žena, měla na sobě žluté domácí šaty, světlé vlasy sepnuté v týlu, měla ofinu a modré oči. Taková mile vylížející žena. A říkala jsem už, že v tý tmě zářila? Jo, přesně byla duch. Stála nad jeho posteli a shlížela na něho.
"Kdo jste?" zepatala jsem se po chvíli co jsem se vzpamatovala.
Ta žena na mě udiveně pohlédla. "Ty,...ty mě vidíš?"
"Jistě, kdyby ne tak bych na vás nemluvila."
"Já jen že jsi jediný člověk, který mě vidí a slyší. Po celý ten rok jsem s nikým nemluvila. A proč mě vlastně ty mě vidíš a oni ne?" zeptala se.
"To protože jsem mediátor. To je člověk, který duchy vidí a slyší, prostě je vnímá jako živé. A pomáha jim, aby se přemístili na druhou stranu." vysvětluji jí.
"Kdo jste?" zeptala jsem se znova.
"Já jsem Grace Carterová, sestra Hugha."
"Susannah Simonová." představila jsem se.
"Jak myslíš na druhou stranu?"
"Člověk po smrti přece, nemůže jen tak se procházet po světě, musí někam jinam, víte. "
"Kde bych měla teď být?"
"Tak to nevím, já ještě neumřela. Ale určitě někde jinde než nad jeho postelí." kývnu na pana C.
"Ale správná otázka by byla, proč jste ještě tady. Máte nějaké starosti, něco jste nedokončila a tak. Jestli chcete tak mi řekněte, jak jste zemřela."
"No já si vlastně moc to nepamatuji. Byla noc a já jsem spala. Pak mě probudil hluk, uslyšela kroky v pokoji. Někdo se nade mnou skláněl. Ucítila jsem zápach a když jsem se probudila byli všichni v černém a plakali." mluvila lhostejně, tak s takovým duchem jsem se ještě nesetkala. Jako by jí bylo, jedno že je mrtvá.
"Napadá vás, kdo by vás mohl zabít?" málem jsem se zeptala jestli jí náhodou není jedno, že je její tělo dávno tři metry pod zemí.
"Ne, to nenapadá. Ale vrah taky říkal něco o Zrcadlu paní Janice, pokud si vzpomínám." to už mluvila úplně nezúčastněně.
"Zrcadlu?" nechápala jsem.
"Je to rodinný majetek, který se u nás dědí."
"A co to je za zrcadlo?"
"Je jedna taková pověst. Paní Janice, byla krásná žena, vdala se za bohatého obchodníka Cartera a ten ji jako svatební dar dal zrcadlo, se zlatým rámem a posazeným drahokamy. Ale po čase se z ní stávala velmi chamtivá žena, která myslela jen na sebe. A prý zabila manžela, který chtěl zrcadlo prodat, protože byli ve finanční krizi. A potom co si uvědomila svůj zločin, spáchala sebevraždu před zrcadlem, její krev se rozstříkla na zrcadle. Bylo to někdy před dvěma sty lety tady v Carmelu."
"Tady?" zeptala jsem se nevěřícně.
"Ano tady. Před šedesáti lety se odtud můj dědeček a babička se přestěhovali s rodinou do Utahu."
"A kde je to zrcadlo teď?"
"V Carmelském muzeu."
"A komu teď patří?"
"Patřil mě, dědí ho výhradně ženy, taková rodinná tradice, víte. Já neměla děti, ale Hugh má dceru. Takže patří Milly."
Právě v tu chvíli se probudil pan C. a díval se na strop, nikterak zajímavá činnost.
"Paní Grace, promluvíme se později, ano?" řekla jsem ji šptem.
"Ale jistě, Susannah. A prosím pozdrav za mě Hugha." a pak se otočila a zmizela.
"Dobrý den pane Cartere, byla jsem u vás před necelou půlhodinou." nic neříkal a ani mě nevnímal. "Víte, měla jsem takové vidění, ale nejsem žádná věštkyně. Pozdravuje vás vaše sestra Grace."
Pan C. otočil hlavu ke mě a usmál se "Ona je tu vždycky se mnou. Pozdravujte ji taky." někdo jiný by si mohl myslet, že jsem blázen nebo že on je blázen.
Zítra mám volno, tak se půjdu podívat na to zrcadlo do muzea.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama