kapitola 10.

17. ledna 2008 v 19:15 | Ella016 |  Mediátor FF - Zrcadlo
další, uff...

Můj Bože. Jak se to stalo? Sedla jsem si na postel. Už ani nevím jak dlouho tu tak sedím a dívám se do prázdna. Rozhlédla jsem se po jejím pokoji. Nebyl tak velký jako můj. Měla bych se převlíct. Nebo aspoň to říkal Jesse. Ve skříni jsem nenašla ani jedny mě uspokojující šaty. Měla tu mnoho necudných oblečení. Vůbec nechápu jak v tom mohla jít do společnosti. A to vůbec nebylo nic proti tomu co jsem viděla na cestě tím "strojem" sem. Tam venku lidi chodili jen v něčem co zakrývalo - a to jen zčásti - ňadra a s kalhotama bez nohavic. Je to tu hrozně nemravné.
Na dveře někdo zaklepal. "Charlie? Už jsi hotová?" ptal se Jesse. Protože v domě nikdo kromě mě, Jesseho, toho Ralstonovic syna a Suzina nevlastního bratra Davida. On je teď dole s Mikem - malý Ralston.
"Ještě chvilku, prosím." křikla jsem na něj. Podívala jsem se zase do skříně. Vyndala jsem ze dna uspokojivé obleční. Šaty. Vlasy jsem si dala do culíku. Sama jsem se ještě nepřevlékala nikdy pokud si vzpomínám, ale nemělo by to být tak těžké ne? Normě to šlo vždy tak rychle a snadno. No ano ale tyhle šaty mají tak aspoň třicet malých knoflíčků. Jak já je všechny rozepnu? Nejdřív jsem rozepla knoflíky dole od boků až pasu nejméně deset. Že to šlo dost namáhavě. Za chvíli jsem byla celá zpocená. Potřebovala jsem se vykoupat, ale když jsem viděla koupelnu tak jsem to radši nechala. Popravdě jsem nevěděla jak ta věc funguje. A Jesseho se ptát teda nebudu. Konečně jsem měla skoro všechny knoflíky rozepnuté jen na ty prostřední jsem nějak nedosáhla. Tak jsem se z těch šatů zkoušela jen svléct. Přetahovala jsem je přes hlavu jeden knoflík se mi zachytil za vlasy. No a když sem za ty šaty trochu silněji zatáhla zbylé knoflíky se rozlétly po pokoji, ale šaty byly dole. Rychle jsem si oblékla ty Suziny šaty. A vyšla z pokoje. Jesse už tam nebyl. Asi šel už dolů. Tak jsem taky sešla. U schodů dole jsem narazila na Davida.
Podíval se na mě a zůstal s otevřenou pusou civět. "Stalo se něco?" nechápala jsem.
"Ne, ne! Jen.." umlčel se a vypravil ze sebe. "že jsem tě nikdy neviděl z takových šatech." To přišel do haly i Jesse.
Ten taky koukal vyjeveně, ale nic neřekl jen si odkašlal. "Musíme si promluvit. Davide musíe ti něco říct." řekl potom. Tak jsme šli do toho většího pokoje - obýváku, jak se vyjádřil - no tam byl taky Mike. Posadili jsme se na ty pohovky.
"Davide potřebujeme tvou pomoc, ale nesmíš o tomhle nikomu nic říct." začal Jesse.
"Nikomu to neřeknu." přísahal. David mě neviděl, když jsem přišla.
"Dnes jsme se Susannah byli v muzeu prohlédnout si tam 'Zrcadlo paní Janice', ale když jsme odcházeli Susannah si tam zapomněla něco. Tak se pro to vrátila, ale když se dlouho nevracela, šel jsem se za ni. Před zrcadlem jsem ji" ukázal na mě. "našel ležet. Měla na sobě šaty z viktoriánské doby." v Davidových očích se zračil zmatek.
"To není Susannah." odpověděl na jeho němou otázku.
"Jaktože to není Suze?!" vypískl vysokým hláskem. "Vyždyť vypadá jako ona-"
"Já nejsem Susannah Simonová." řekla jsem.
"A-a kdo tedy jsi?" nechápal.
"Charlie Ferringdonová." odpověděl za mě Jesse.
"KDO?" jestli předchvíli se tvářil nechápavě teď byl úplně vyděšený. "K-kde je Suze?"
"Asi v mé době." odpověděla jsem.
"A to je kdy?"
"Středa 9. května roku 1815."
"Ale jak se tam dostala?" koulel očima z Jesseho na mě. "A-a ona sem?"
"To právě nevíme." řekla jsem podrážděně. Už toho mám dost! Nevědět proč a jak jsem se sem dostala.
"A co teď uděláme?" ptal se jakoby nás ale i sebe.
"Víme, že s tím vším má něco společného to zrcadlo." přemýšlela jsem nahlas.
"No jistě! Zavoláme Grace."
"Kdo to je?"
"Potomek Janice." vysvětlil mi Jesse a zavřel oči. Vypadal jako že přemýšlí. Pak je otevřel.
"Děkuji, že jste přišla." říkal do prázdna.
To se tu všichni zbláznili? Nejdřív se zrcadlem přesunu o dvě století dopředu. A teď tu Jesse mluví do prázdna jako by tu někdo byl.
Nechápavě jsem se podívala na Davida. Ten asi toho návštěvníka nevidí, ale netvářil se nechápavě. Pozorně poslouchal Jessemu. Jen Mike je asi jediný normální člověk tady. Podívala jsem se po něm. Ten dvouletý chlapeček právě spal s palcem v puse na divanu.
"Paní Grace stalo se něco nevysvětlitelného." a převyprávěl jí ten problém.
Čím déle to trvalo, tím víc jsem nabývala dojmu, že jsem se ocitla ve světě báznů.
Když dopovídal, zeptala jsem se ho: "Kde ta paní Grace je?" nechápala jsem.
"Je to duch." vysvětlil mi David.
"Paní Grace zdědila zrcadlo. Ale před rokem ji zabili. Susannah ji poktala, když pracovala v Pebble Beach. Dělala společnost jejímu bratrovi Hughovi, tam ji uviděla poprvé. Susannah a já jsme mediátoři. to jsou lidé s schopností vidět duchy. Pomáhají zbloudilým duším na druhou stranu."
"Na druhou stranu?"
"Na onen svět." upřesnil Jesse. Už tak je to bláznivé. Ještě k tomu oni vidí duchy.
"Duchové jsou přece neviditelní. A-" ale Jesse mě přerušil. "Mediatoři vidí a slyší duchy jako živé lidi. Duchové jsou neviditelní a neslyšitelní jen pro ostatní. Grace zvedni třeba ten polštář." požádal ji.
Vyděšeně jsem nadskočila. Polštář se zvedl a zase se zpátky se snesl. "Už věříš?" zeptal se Jesse.
Celá vyděšená jsem rychle kývala hlavou.
"Nevíte jak je možné, aby se zrcadlem cestovalo?"
"Časem." doplnil ještě Jesse. Je divné poslouchat ho mluvit s nějkým a druhého neslyšet.
"Aha. Tak nic. Děkuji za pomoc."
"Tak co říkala?" ptal se David.
"Že nic neví o cestování časem." řekl odevzdaně. "Zítra se půjdem podívat do knihovny a zajdem taky ke Carterovým." řekl nakonec. Vypadal unaveně. Ne tělesně, ta únava se mu zračila v očích. Jeho zelených očích. "Já už budu muset jít. Davide dohlídni na Charlie." A s tím vyšel z pokoje. Já s Davidem jsme ho následovali. "Příjdu zítra dopoledne. Půjdem nejdřív do knihovny." vzal si klíče od stroje. "Nashle." a odešel.
Otočila jsem se na Davida.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

já vím, je to otravné, ale klikni=)

klik
nebudu klikat!=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama