kapitola 19.

30. ledna 2008 v 18:04 | Ella016 |  Mediátor FF - Zrcadlo
a znovu=)

"Takže Susannah Simonová?" ptal se přemýšlivě.
"Co prosím?" dělala jsem nechápavou. "Kdo to je?"
"Ale nehrajte to na mě. Vím, že nejstě Charlie." pronesl tiše.
"Jistě, že jsem!" vykřikla jsem pobouřeně, nebo tak by se měla chovat dívka, která je nespravedlivě označena za lhářku, ne? I když má pravdu.
"Ano, mylorde. Tohle je Charlie, Charlie Ferringdonová." přistoupila ke mě Janice. "Já jí jen tak říkám Suze, víte?" Janice teda je ještě horší lhář než já. Už z toho, jak to znělo, je jasné, že to není pravda. Jak mohla taková milá a lhát neumějící dívka se změnit v tu fúrii, která prý zabila manžela a pak i sebe?
Jamie nic neříkal, jen tiše stál a propaloval mě ohnivým, pronikavým pohledem. Jak se mohl dozvědět, že jsem Susannah Simonová? Simonová?
"No dobře, jsem Susannah." připustila jsem a Janice těžce dopadla na křeslo.
"Kde je slečna Ferringdonová?" založil si ruce na hrudi.
"O-ona je-" v budoucnosti. To kdybych řekla jistě by zavolal lidi z ústavu pro chorobomyslné a slabomyslné.
"Kde?" zvědavě přihlížel, co ze mě vypadne.
"Je někde jinde." to je teda inteligentní odpověď, ale jiná mě právě nenapadla. A je to taky pravda.
"To vidím, že je jinde." přešel tu malou vzdálenost mezi ním a krbem, zastavil se u něj. "Kde chci vědět."
Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu. "Daleko." a pak jsem dodala spěšně: "Ale brzy se vrátí." , když po mě šlehl pohledem.
"Kdo jste vy?" líně se opřel rukou o krb.
"Vždyť už to víte." odsekla jsem.
"Ne, nevím." ať mluvil klidně, měl velmi nevyspitatelný pohled.
"Jmenuji se Susannah Simonová a to vám bude muset stačit."
"Takže vy mi neřeknete odkud jste? Kdo jste zač? Co tady děláte? Proč hrajete slečnu Charlie? Proč klamete všechny okolo?" mluvil nebezpečně tiše.
"Ne." řekla jsem tiše, ale vzdorovitě.
"Vědí to vaši rodiče? Vlastně rodiče slečny Ferringdonové?" opravil se. "Nejspíš ne, že ano? Kdyby ano, neprovdali by vás za mě, za kterého chtějí prodat svoji dceru."
"Jak jste se to dozvěděl?" vyslovila jsem otázku, která mě zajímala teď nejvíce.
"Sama jste mi to řekla." mluvil nenuceně, a pak ještě dodal, když viděl, jak nevěřícně jsem se tvářila. "Jistě když jste byla v horečce a třásla s vámi zimnice."
"A-a co teď budete dělat?"
"Nesmíte to nikomu říct, mylorde." ozvala se Janice, která se aspoň částečně dostala z toho otřesení z odhalení.
"Proč bych neměl?" no jo proč by měl taky, že?
"Už pro Charliino dobro." odpověděla jsem. "Ona se brzy vrátí, zná mě. Určitě jí nevadí, že jsem tu za ní. Nechtěla by, aby si její rodiče dělali starosti. Do dvou tří dnů tu bude."
"Říkáte to tak nejistě, to to nevítě určitě?"
"S časem si člověk není nikdy jistý." řekla jsem dřív než jsem si uvědomila co vůbec říkám.
"Co jste to říkala?" bystřil.
"Nic, nic jsem neříkala." odpověděla jsem spěšně.
"Co to mělo znamenat s tím časem?" Janice za mnou zatajila dech.
"Nic, jen jsem blábolila." a snažila se, aby to vyznělo, co nejpravdivěji.
Jamie přešel tu malou vzdálenost mezi mnou a ním. Chytl mě rukama za obě paže. Janice vedle mě úplně zpanikařila. "Ale je to pravda, pane. Charlie je daleko, tak aby si její rodiče nedělali starosti Suze jí jen na krátkou chvíli zastupuje. Nějak se nemůže dostat zpět do Londýna, ale tam kde je se jí nic zlého nestane." vycházelo z ní neuvěřitelnou rychlostí.
"Takže víte kde je." díval se z Janice, která neměla daleko k mdlobám, ke mě.
"Nemůžeme to nikomu říct." bylo poslední, co řekla.
"Tak vy nemůžete." zopakoval pořád mě svíraje. "A to proč?" zadíval se mi do očí.
Měl nebezpečný pohled. Celá jsem se skoro roztřásla. "Už jsem řekla, že pro Charliino a moje dobro to nesmí nikdo vědět. Ale tam kde je jí nic nehrozí."
Silně mě zatlačil do pohovky, na které před chvíli seděla Janice, a pustil mě. "Tak znova." sedl si naproti mě. "Kdo je Jesse?"
Oči jsem měla doširoka nechápajíc, kde o Jessem mohl slyšet. "Jak víte o Jessem?" ale než odpověděl, vzpomněla jsem si, co to říkal o tom, že jsem blouznila, nejspíš jsem mluvila taky o Jessem. "Co jsem ještě říkala?" zeptala jsem se spěšně.
"Že Charlie to tam nevydrží dlouho v tom čase. Že je oslabena. Že se musíš vrátit. Že jí musíš pomoct." vyjmenoval, o tom o čem jsem neměla ani páru. "To mi nezní, jakože je Charlie v pořádku. Tak kde je?"
"To jsem říkala?" zděšeně jsem civěla do prázdna. Už si vzpomínám. Bylo tam zrcadlo. Oheň. Cizí hlas, který říkal, že jsem Charlie, že sem patřím, že se nikdy nevrátím a že Charlie UMÍRÁ.
S trhnutím jsem vyskočila ze sedu. "Charlie zemře, pokud se rychle nevrátí." vyrazila jsem ze sebe.
Janice s hrůzou v očích se na mě podívala. "Jak-Jak to?"
"Není dost silná být v jiném čase." řekla jsem úplně zapomínajíc, že s námi v salónu je taky Jamie a teď to bylo taky jedno, stejně ví, že nejsem Charlie, a ona teď potřebuje pomoc. "A není ani mediatorem, a už vůbec ne posouvačem. Musíme k zrcadlu." vykročila jsem rychle ke dveřím s Janice v patách.
Spěšně jsem vyběhla schodama dlouhými kroky se rychle řítila do Janicinina pokoje. Před dveřmi jsem se zastavila. "Sebastian se ještě nevrátil?" ale věděla jsem, co mi odpoví.
"Ne, ještě ne." tvářila se nešťastně. Otevřela dveře a vstoupila jako první a já hned za ní.
"Jak dlouho už tam asi je?" přemýšlela jsem nahlas.
Janice se po mě ohlédla a nechápavě pozvedla obočí.
"Čas je nevyspitatelný. Může od jejího vtrhnutí do budoucnosti uplynout teprve den či celé týdny."
"Byly byste tak laskavé a vysvětlili mi, co to všechno zanamená?" ozval se Jamieho hlas jako šlehutí bičem.
Prudce jsem se otočila na hraběte a nechápavě se na něj dívala. On je ještě tady?
"No?" pobídl nás.
"Mylorde, ono je to velice složité." začala jsem.
"Jistě to pochopím, zas tak hloupý nejsem." svítili mu nebezpečně oči.
Janice si odevzadaně sedla na svoji postel. "Suze si vyměnily místa."
"A dál?"
"Suze není odtud." řekla opatrně.
"Je z Kontinentu? Nebo třetího světa?" opřel se o dveře.
"Já jsem z budoucnosti."
V pokoji se rozhostilo ticho. "Co prosím?" zíral najednou vyjeveně Jamie. Kdyby nešlo o tak vážnou věc nejspíš bych se taky rozesmála.
"Tak jak slyšíte. Já jsem z budoucnosti, dalo by se předpokládat, že Charliin budoucí život." dívala jsem se mu zpříma do očí.
"Děláte si ze mě žerty?" pronesl chladně.
"Ne, mylorde, to ne. Je to pravda." vyskořila vyděšená Janice z postele.
"Tohle zrcadlo je kouzelné, víte." ukázala jsem na to prokleté zrcadlo. Mě samotné to znělo jako báchorka, která se vypráví dětem, ale bohužel je to pravda.
"Jmenuji se Susannah Simonová, a jsem z 21. století. Za dvě století, bude tohle zrcadlo v carmelském Muzeu, já jsem sem prošla před dvěma dny právě jím. Já a Charlie jsme si nějakým, mě neznámým a nepochopitelným způsobem, vyměnili místa, ona je teď v mém čase a světě. Ve Spojených Státech. Ale dlouho to asi nevydrží, je oslabena, nevím jak to vím, ale vím to a jsem si tím jistá."
"Jaktože jste vy tedy v pořádku?" tvářil se neproniknutelně.
"Já jsem mediator a posouvač."
"Kdo?"
"Médium." špitla Janice.
"Vy mi chcete nalhat, že jste prostředník mezi duchy a živými lidmi?" díval se na mě nevěřícně.
"Jak to víte?" vypadlo ze mě dřív než jsem si to uvědomila.
"A vy, madam, jí to věříte?" otočil se na Janice.
"Ano, já sama jsem médium." přikývla ale rychle zmlkla, když viděla, jak se Jamie mračí.
Dlouhou dobu nikdo nic neříkal.
"Suze? Suze jsi tu?" ozval se mě velmi známý hlas.
"Paule?" otočila jsem se po pokoji, jestli ho náhodou neuvidím. Až pak jsem si všimla zářícího zrcadla.
"Paule!" spěchala jsem k němu rychle, jako by mi měl za chvíli zmizet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

já vím, je to otravné, ale klikni=)

klik
nebudu klikat!=)

Komentáře

1 Kiki Kiki | Web | 30. ledna 2008 v 18:05 | Reagovat

Ahojky!!! Koukněte se na http://avrilka-na.blog.cz je to ten nejsuprovější blog co jsem kdy o Avril viděla. Pokud se ti to nechce psát, tak se klikni na web. Je to odkaz na ten blog. Příjemný zbytek večera přeje Kikina

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama