kapitola 3.

8. ledna 2008 v 15:50 | Ella016 |  Mediátor FF - Zrcadlo
další...prosím, co vám to udělá napsat aspoň jeden komentář? takhle to nemá cenu, vím, že tohle už všichni fanoušci četli, ale třeba k něčemu jinému....u jednoho článku z 213 se vám snad aspon jeden líbí ne? něco jste snad přečetli, co? jedno slovo! pls

Co se to stalo? Hlava mě bolela tak hrozně, že jsem nedokázala otevřít oči. Sedla jsem si do sedu a teprv teď vnímala okolí, i když jsem nic neviděla. Někdo mi něco říkal, ale ničemu z toho co vykládal, jsem nerozuměla. Sedět na podlaze v muzeu teda nemusím, ale pořád nerozumím tomu co se vůbec stalo. Pomalu jsem otevřela oči.
"Charlie, už ses probrala, díky Bohu, já se tak lekla, když jsem tě uviděla ležet na zemi. Jak ti je?" mluvila ta holka. Viděla jsem ji rozmazaně, ale nemohlo jí být víc jak mě, měla blond vlasy až skoro zářily. Světlo v pokoji mě oslepovalo a ostře zářilo. Co? V pokoji?
Prudce jsem se posadila. "Kde to jsem?" tak tohle určitě není starožitný sál v muzeu.
"Jak kde? Jsi u mě doma, v mém pokoji. To já bych se měla zeptat co to máš na sobě, nebo spíš co nemáš! Vždyť jsi nahá!"
To jsem se teda lekla. Rychle jsem rukou sáhla na bílej top a druhou na kraťasy.
Ani nevíte jak se mi ulevilo."Tak zaprvé já nejsem nahá, zadruhé kdo jsi ty a za třetí JAK JSEM SE SEM DOSTALA." nemám ráda, když mi něco utíká.
"Janice, tvá přítelkyně přece, Charlie." řekla překvapeně.
"Já nejsem Charlie, kdo to sakra vůbec je?" a nevšímala si, že zděšeně nadskočila, když jsem řekla sakra.
"Ty." když odpověděla vyděšeně, pocítila jsem provinilost. Ona přece za tohle nemůže.
"Sorry, tohle jsem nechtěla. Jenže já opravdu nejsem, ta Charlie. Jmenuji se Suze a vůbec nevím, kde jsem se tu vzala." omlouvala jsem se "A kde to vlastně jsem?"
"U mě, v našem městském domě na Golden Line."
"Golden Line? Kde to je?" nechápala jsem v Carmelu přece namáme žádnou takovou ulici či čtvrť.
"Vždyť tu jsi. Jsme v Londýně." říkala vyjeveně.
Londýn? Jak jsem se sem dostala? Pozorněji sem se podívala na Janice. A teprv teď jsem si všimla co to má na sobě. Měla modré šaty jak ze stylu empíru a klasicismu. Přesně pod ňadry bílou stuhu svázanou v mašli a sukně jí volně splývala dolů. A ten pokoj, ve kterém jsme byli, ten teda není z jednadvacátého století. Byl na stěnách zdoben ruznými vzory. Ta postel, na které jsem seděla, měla sloupky na všech čtyřech rozích a byl s se světle modrými nebesy. Jinak tu byl stolek naproti posteli s falkony a různými věcmi na něm seřazenými. Vysoká skleněná okna a balkón. Z venčí nebylo slyšet žádná auta či jiný dopravní prostředek. A ještě dvě dveře. Jedny byli zavřené. A ty druhé zpola přivřený, uvnitř jsem zahlédla nějaké oblečení nejspíš to bude šatník.
"Řekni mi prosím tě, kolikátého je dnes." i když odpověd jsem nechtěla vědět.
"Je středa devátého května 1815."
Ostře jsem nasála vzduch. "Rok 1815?" to by vysvětlovalo její oblečení i chování.
"Ano." pípla Janice.
Najednou se vedle Janice objevil duch. Stejně zlatovlasý jako Janice. Oba jsou hezcí jak obrázek, pomyslela jsem si.
"Co je s Charlie?" zeptal se Janice. Aha, tak to je, ona vidí duchy.
"Tak hele, já nejsem Charlie ale Suze." upozornila jsem ho.
Oba dva vykulili oči. "Vy, vy mě vidíte?"
"A taky slyším a vnímám."
"Ty skutečně nejsi Charlie." ozvala se Janice. "Kdo tedy jsi?"
"Susannah Simonová z roku 2006 ze Spojených států." řekla jsem stručně.
"Z budoucnosti?" zeptali se naráz.
"Jo."
"Spojené státy? Kde to je?"
"V Americe přece." a jo v roce 1815 ještě Státy neexistovali.
"My nejsme v Americe?"
"Ne to teda nejsme. Ani bych tam nikdy nešel. Jsou to divoši ti Američané."
"Když jsi z Ameriky a ještě k tomu z roku 2006, co pak děláš tady?" zeptala se Janice.
"Tak to kdybych věděla. Vůbec netuším proč tu jsem, ale chci se co nejdřív vrátit."
"Vy neutekla jste z blázince?" zeptal se ten neznámý.
"Jistě a vydávám se za tu vaši Charlie, která je mi podobná." řekla jsem sarkasticky. Počkat ta holka v zrcadle, co vypadala jako já. Když já jsem tady a ona tu není tak musí být...
"Kde je to zrcadlo?" vyhrkla jsem na ně.
"Zrcadlo?" vypadal nechápavě duch.
"Tamhle." ukázala na stolek, kde stálo. "Co to s tím má co společného?"
"Když jsem v muzeu hleděla do tohohle zrcadla uviděla jsem Charlie a pak najednou jsem tady ale Charlie tu není. Ty jsi ji nechala tady v pokoji na chvíli samotnou?"
"Ano, musela jsem promluvit s hospodyní."
"A pak když ses vrátila našla jsi mě ležet na zemi.
"Ano."
"To znamená, že když jsem já tady tak Charlie je v mém čase v tom muzeu."
Vztala jsem z postele a chtěla dojít k němu. No skvělý, ztratila jsem jednu žabku v budoucnosti. Rychle jsem došla až k němu. Nebylo na něm nic zválštního. Vypadal jako obyčejné zrcadlo. Viděla jsem v něm sebe a za sebou Janice a toho ducha. Jak se odtud dostanu?
Někdo zaklepal na dveře. "Slečno Janice, je už skoro pět."
"Ach né." uklouzlo ji.
"Co je?" zeptala jsem se.
"Za chvíli tu bude můj manžel. Budeš se muset na čas vydávat za Charlie."
"To jako proč?"
"Protože její rodiče by si dělali starosti. A do té doby bys měla být Charlie. Ale nejdřív se převlékneš máme stejnou velikost, půjčím ti šaty. Teď stejně nic nemůžeme dělat za chvíli příjde můj manžel. Můj bratr půjde s tebou." ukázala Janice na toho ducha. Oni jsou sourozenci, taky mě to mohlo napadnout. "Jmenuješ se Charlie Ferringdonová, ano?"
"Jasně." příkývla jsem.
"Zítra za tebou příjdu. Radši s nikým dnes nemluv. Řeknu ti pak kdo je kdo. Doma jim řekni, že tě bolí hlava, ať se neprozradíš."
Ale já tu nechci zůstat. Chci domů. Za Jessem. Za mámou. Za otcem Dominikem, zpátky...
Prostě domů.
Nejspíš má Janice pravdu. Do té doby než se vrátím se budu vydávat za Charlie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

já vím, je to otravné, ale klikni=)

klik
nebudu klikat!=)

Komentáře

1 Verunka Verunka | Web | 4. června 2009 v 19:34 | Reagovat

krásné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama