kapitola 9.

16. ledna 2008 v 19:46 | Ella016 |  Mediátor FF - Zrcadlo
není holt čas...

"Co-co vy tady děláte?" vyhrkla jsem.
"Měl jsem o vás starosti." a v očich mu jen hrálo.
"Umím se o sebe postarat." řekla jsem s vystrčenou bradou.
"To vidím." řekl posměšně.
Já rychle posbírala cáry toho co zbylo z mých šatů. A chtěla odejít, ale blokoval mi cestu. "Prosím zdovolením."
"Ale kampak." díval se na mě dolů. Byl dost vysoký víte. "Takhle přece nesmíte nikam jít. Odvezu vás domů." nabídl se.
Už už jsem chtěla odmítnou, když začal zase mluvit. "Takhle přece nepůjdete tam dolu do sálu. Byl by z toho skandál, jakou Společnost dlouho nezažila. A co pak vaše rodina? Tu by nejspíš ranila mrtvice. Sama jít domů nemůžete."
Hořečně jsem uvažovala co dál. A kdybych se rozhodla jít sama, nejspíš bych se ztratila a musela bych taky projít halou dole a tam je určitě mnoho lidí. Sebastian mi nepomůže být neviditelnou.
"Ale jak chcete, abych prošla dole halou a přitom mě nikdo neviděl?" zeptala jsem se.
"Nikdo vás neuvidí." řekl prostě. "Tak pojďte." otočil se a šel. Ani se neohlídl, jestli jdu za ním. Šla jsem krok za ním.
Chodil s ladnou elegancí a sebejistě. Já jsem si to co mi zbylo z šatů držela před sebou. Došli jsme k hlavnímu schodišti. "Počkej tady." řekl a sám sešel dolů. Tam si zavolal sluhu, aby mu donesl kabát a plášť. Co ti lidé dnes nepotřebujou. Jak jsem tam stála, prohlížela jsem si ho ze stínu. Jamie je velmi zvláštní člověk. Jednou je posměšný a pak zas mi nabízí pomoc. Tmavě hnědé vlasy měl sčesané dozadu v culík s bílou mašlí, ale né že by to vypadalo hrozně, je to hezké. Zlaté oči mu jen zářili. Černý oblek, co měl na sobě přesně kopíroval jeho postavu, vysokou s širokými rameny. A měl ostře kontrastující škrobenou vázanku. Takový jednoduchý oblek. Třeba někteří měli přepříliš pestrobarevné oblečení. Ale o to byl Jamieho vzhled lepší. Jamie se vracel nahoru s tmavě fialovým plášťem, svůj černý měl přehozený přes druhou ruku.
"Pokud se nemýlím tohle je váš plášť." a pomohl mi si ho obléct.
"Tak pojďte." nabídl mi rámě.
"A co Eli - teda moje matka?"
"Té už to říká teď jeden sluha."
A táhl mě přes halu ke vchodu. "Jamie!" ozval se ženský hlas za námi.
My se zastavili. Jamie se jen neochotně otočil na příchozí. "Ano, matko?" Matko?
Byla to lady Bellingerová a s ní jiná dívka mého věku. "To chceš odejít aniž bys nám něco řekl?" ptala se ho ta holka. Měla stejně zlaté oči jako Jamie. A vcelku byla mu dost podobná.
"Ach dámy omluvte mi mou nevychovanost." pustil mou ruku, došel k nim a oběma dal pusu. "Hezký večer, dámy." ještě se jim uklonil.
Já jen stála opodál a koukala na ně. Ta - nejspíš - Jamieho sestra se po mě podívala. "Koho to máš sebou?"
"To tě nemusí zajímat, Chas." řekl na to jen. Ještěže jsem měla na hlavě kapuci, velkou.
Paní Bellingerová se na mě podívala zřetejněji. Pak se jí v očích objevil šok. Podívala jsem se dolů co to mohlo způsobit. Plášť se dole trochu rozhalil a ukázal nahé koleno a část stehna! Paní Bellingerová se přísně podívala na Jamieho.
"Nehoda." řekl jednoduše. Chas mu nerozuměla a dívala se z matky na bratra až pak na mě. Já se zatím snažila zahalit nohy, ale jaksi mi to nešlo.
"To je žena z polosvěta?" ptala se vzrušeně.
"Chastity." matka byla šokovaná.
"Ne." Jamie byl narozdíl od ní úplně v klidu. "Pokud mě omluvíte, dámy, už půjdu. Tahle dáma potřebuje co nejdřív domů, jak vidíte."
Otočil se k nim zády, došel ke mě a vzal mě zase za ruku. "Tak jdeme, slečno." a vedl mě ven. Než se dveře za námi zavřeli otočila jsem se zpátky. Chastity se dívala na mě. V očích se jí zračil údiv, jak mě uviděla. Poznala mě. Rychle jsem se otočila dopředu.
Šli jsme mlčky po cestě ze sídla a pak schodama na nádvoří. Tam byla cesta pro kočáry. Před námi zastavil kočár s černou růží jako erbem na dveřích. Jamie mi otevřel dveře a já si nastoupila.
Ještě než vešel, řekl kočímu nějakou adresu a sedl si naproti mě.
"Tak vidíte nikdo vás nepoznal." řekl najednou.
"To ne, ale bylo to namále." připustila jsem.
"Můžu se vás na něco zeptat?"
"Když se tak hezky ptáte." že se neptá hned.
"To jste celá opálená?" to jsem se teda rozkašlala. Myslela jsem, že se zeptá na, třeba co jsem tam nahoře dělala nebo tak, ale tohle jsem nečekala.
"To vás nemusí zajímat." odsekla jsem. Říkat, kde jsem a kde nejsem opálená? Při té myšlence jsem byla červená jako pivoňka.
"Jste mi dovolila se zeptat." odpověděl mi a přitom mu v koutcích cukalo.
"Myslel jsem, že jste jiná." řekl potom co nastala dlouhá odmlka.
"Jak jiná?" zeptala jsem se potom co jsem se trochu uklidnila.
"Jako všechny." řekl prostě.
"A to znamená jaká?" opravdu mě to zajímalo.
"Nijaká."
"A já jsem?"
"S vámi se člověk nenudí." řekl a už zase usmíval. Jeho úsměv byl hezký, když se nešklebil.
"A vy jste arogantní a velmi sebejistý člověk."
"To je pravda." řekl vážně.
"A se smyslem pro humor." dodala jsem.
Zvláštně se na mě díval. Pak zvedl ruku ke mě a přitáhl si mě k sobě. Ani jsem nepostřehla, kdy se to stalo, ale najednou jsem mu seděla na klíně. Jednou rukou mě objal kolem pasu a druhou pohladil po tváři. Já seděla strnulá. Vzal mě za bradu a políbil. Na odpor jsem se nevzmohla. Ani jsem nechtěla. Jamie se tolik podobal Jessemu, ale každý byl úplně jiný.
Najednou kočár zastavil. "Jsme tu." zvolal kočí. Já se probrala ze snu a jako píchnutá vosou jsem se odtrhla od Jamieho. "To jste neměl." šeptla jsem a vyskočila z kočáru. Přeběhla jsem nádvoří, zaklepala jsem na dveře. Otevřel mi majordom Henry.
"Dobrý večer, slečno." vítal mě, ale já pospíchala do svého pokoje. Utíkala jsem po schodech a chodbou až do pokoje. Prudce jsem za sebou zavře a opřela se o dveře. Dotkla jsem prsty svých rtů. Po tvářích mi začali téct slzy. Opřená zády k dvřím jsem klesla do sedu.
Nemám ráda slzy, ale ty mi samovolně stékaly po tvářích. Cítila jsem slanou chuť na rtech. "Jesse, lásko moje. Chci se vrátit domů. Zpátky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

já vím, je to otravné, ale klikni=)

klik
nebudu klikat!=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama