Temné tajemství - 6. kapitola - Nečekaná návštěva, část 2.

25. ledna 2008 v 14:00 | Ella016 |  Temné tajemství
No ,tak jsem přidala druhou část TT, konečně jsem ji dopsala, ale je strašná, varuju vás. Vůbec se mi nepovedla. Je to zatím nejhorší, co jsem napsala, když nepočítám ty moje díla, co jsem psala někdy v deseti....(nedávno jsem na ně narazila). Opravdu to moc neberte, protože mě vůbec nenapadlo jak by jí to měl říct.....prostě hrůza, no i tak doufám, že se vám bude aspoň trošííííílinku líbit a necháte komentář.
Zdraví Ella016

Někdo zvoní.
To bude určitě Michaela nebo jak si teď říká Michel. Byla to moje nejlepší a jediná kamarádka ve škole, ale pak se musela s rodiči odstěhovat, kvůli přeložení jejího otce. Chyběla mi, hlavně teď po posledních událostech. Jí jediné jsem mohla říct úplně všechno, známe se už od základky a od té doby jsme byly nerozlučné. Potom co jsem jí poslala v neděli zoufalý mail, rozhodla se přijet, aby jsme to mohly pořádně probrat. Vylezla jsem z vany, zamotala se do obrovské osušky, kterou jsem milovala, a s ručníkem na mokrých vlasech šla otevřít. Nedívala jsem se, kdo zvonil, kdo jinej než Michel by to byl? Ale to jsem se teda šeredně spletla, protože když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že místo modrooké Michel tam stojí hnědooký Jasper. V hlavě mi víří spousty zmatených otázek, které jsou naprosto nesmyslné.
"Ty nejsi Michel!", dodám tomu efektivně korunu, jakoby nestačilo, že jsem na něj zírala skoro s otevřenou pusou...ach jo. Rychle si chytnu ručník, aby nespadl, jak se přece stává, ne?(poznámka: přestat číst dívčí časopisy, hubí to mozkové buňky)
"Ne nejsem." zasměje se.
"Je pondělí máš být ve škole, tak co tady děláš?" ano, místo puberťačky nadšené z představy, že je doma sama se svým klukem a navíc v ručníku se chovám jak nějaká starostlivá mamina. Jak hluboko ještě klesnu?
"Pamatuješ, jak jsi říkala, že až budu připravený, tak..." nemusel to ani dokončit, věděla jsem. Vypadal utrápeně, bylo mi jasné, že se na to připravoval několik hodin.
"Ehm, no jasně že pamatuju, tak pojď dál." udělal krok zpátky.
"Nemusíš se přemáhat, když nechceš.", protočila jsem oči.
"Pojď dál, nepřemáhám se, jen jsem byla překvapená, víš, nestává se mi často, aby kvůli mě kluci chodili za školu...navíc jsem čekala Michel." vtáhla jsem ho dovnitř - sousedi by mi mohli mít řeči a navíc, když jsem jen v ručníku, nechci, aby se to dostalo až k rodičům.
"Vadilo by ti hodně, kdyby jsme šli někam ven?" zarazila jsem se s rukou na klice.
"Ne. Jen chvilku počkej, musím se převléct..."
Něco na sebe hodit mi netravalo tak dlouho, jak jsem myslela. Dala jsem si svoje oblíbené džíny, s hooodně sepraným vzhledem, proužkovaný černo - bílý svetr s kapucí a černou bundu. No jo, trošku jsem vypadala jako emo, ale to se kvůli tomu, že nosí rádi proužky mám zbláznit??? Ani mě nehne, budu si chodit, tak jak chci! A tečka!
Ovšem v koupelně mi to trvalo dýl. Rychle jsem si rozčesala mokré vlasy, sušit je by bylo moc hlasité, takže jsem svoji žehličku nastavila na nejvyšší teplotu a snažila se nehorázně ignorovat sloupce páry pokaždé, když jsem přjížděla pramen po pramenu moje, už tak dost zničený, vlasy. Vím, tohle se nemá, ale spěch je prostě spěch. Oči jsem si důkladně objela černou tužkou, přičemž jsem si skoro vypíchla oko, a pak je zvýraznila černou (prodlužovací a oddělovací, a taky voděodolnou, což se mi za pár hodin bude dost hodit) řasenkou, rty přejela jemnou rtěnkou a leskem a byla připravená. Souhlasím, bylo to dost narychlo a tak, ale i tak to zabralo skoro půl hodiny (děsný!), snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že to dělám jen kvůli tomu, že jdu mezi lidi, ale moc se mi to nedařilo. Naposledy jsem zkontrolovala svoje vlasy, ano! byly stále rovné, že by ten novej přípravek i zabíral? a mohla jakž takž vyrazit. Jasper na mě čekal v obýváku a zrovna se nejspíš začetl do mé oblíbené knihy, která toho pamatovala celkem hodně, ale stále držela pohromadě, protože si nevšiml, když jsem se objevila. Opřela jsem se o futra dveří a založila si ruce a po pěti minutách si jemně odkašlala. Polekaně se otočil a zaklapl knihu.
"Já, promiň, nevěděl jsem, nechtěl jsem...", koktal.
"Líbí se ti aspoň?" pozvedla jsem obočí.
"Jo, jen... jak dlouho ji už máš?"
"Koupila jsem ji hned první den co tady vyšla. Což bylo asi před třemi lety."
"Aha." dál to nerozebíral a položil ji tam, kde ji sebral.
"Půjdeme?"
"Jo, jasně." vzala jsem si klíče, mobil a peníze a zamkla za námi. Bylo pátého prosince a už slušně mrzlo, ale nesněžilo, což mě štvalo. Jasper mě vzal za ruku a vedl přes náměstí.
"Kam vlastně jdeme?", zeptala jsem se po chvíli, kdy ani jeden z nás nepromluvil.
"Do kavárny."
"Tady je kavárna?", zamračila jsem se. Žila jsem tady už aspoň sedm let, ale o žádný kavárně jsem nevěděla a on si sem příde, není tady ani tři měsíce a zná to tady líp než já! Jasper už nepromluvil, takže jsem taky zarytě mlčela a zvráceně se bránila proti přívalu otázek, to bude zajímavý...
Kavárna byla příjemná a útulná a byla až na jeden pár a obsluhu úplně prázdná. Přesto Jasper zamířil do druhé místnosti, kde bylo naprosté soukromí, podruhé mě napadlo, že to nebude jen tak ledajaké tajemství, sakra. Všude byly pohodlně vyhlížející bílé křesla a pohovky, některé už propálené od cigaret. Posadili jsme se. I když jsem se cítila dost zmateně z toho, co se bude dít, nemohla jsem ty křesla ignorovat. Sundala jsem si bundu a pohodlně se uvelebila. Za okamžik k nám přispěchala servírka s nápojovým a jídelním lístkem v jednom, jak jsem zjistila, i když k jídlu nabízeli jen pizzu. Jasper svůj lístek ani neotevřel, ale když jsem na něj pokradmu zírala přes okraj, zamrkal na mě se slovy:
"Vyber si, co chceš." tak jsem si teda vybrala, čokoládu se šlehačkou, mňam! A opravdu jsem nelitovala. Jasperovi přinesla servírka kávu, asi sem chodí často, protože jsem neslyšela, že by si objednával.
Po dlouhé chvíli trapného ticha, kdy jsem zírala do země a přitom pila tu skvělou čokoládu se Jasper ozval.
"Říkala jsi mi, že až budu připravený ti to říct, tak to mám udělat, takže...je to tady." povzbudivě jsem se usmála, ale nevypadal moc povzbuzeně. "Víš, je to složité a naprosto pochopím, když pak ode mě poběžíš s křikem, protože..." povzdechl si a zoufale si schoval hlavu do dlaní. Chtěla jsem něco říct, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo. "Amy, kdyby za tebou teď někdo přišel a řekl ti, že je něco...něco bájného a nemožného, co bys udělala?"
"Nevím." pokrčila jsem rameny. Nešťastně se pousmál.
"Tos mi moc nepomohla...tak jinak..." naklonil se ke mě a naléhavě šeptal. "Nevím co se děje...prostě jsem šel večer z fotbalového tréningu, když mě najednou něco zatáhlo do křoví a....a kouslo! Nevím co se dělo, cítil jse m jen strašnou bolest.......pak jsem se probudil u sebe v pokoji a...všechno bylo jako před tím, jenomže to jsem si jen namlouval......od té doby...co se to stalo.....se cítím jinak. Duševně jsem otřesený, ale myslím teď fyzicky. Cítím se silnější a mám jakoby zostřené smysly....ale děsí mě to. Když už jsem si myslel, že se všechno vrátilo k normálu, tak přišla ona. Vypadala jak anděl z temnot.....a přesně taková byla. Krásná a smrtelně nebezpečná. Řekla mi...řekla mi něco co vůbec není možné, řekla, že chce, abych jí dělal společnost.....na věčnost.....ona, ona je totiž nesmrtelná....Amy?" uvědomila jsem si ,že na něj civím s otevřenou pusou. Teď jsem ji rychle zavřela a odkašlala si.
"Ty mi tady naprosto vážně tvrdíš, že ta...ta ženská....je nesmrtelná, jo?" ty slova mě z neznámého důvodu děsily. Přikývl. "To zní jako nějaká hororová historka, jako Dracula v ženské verzi!" nervózně jsem se zasmála, ale Jasper se nesmál. "Myslíš to vážně?", přikývl.
"To je blbost, upíři neexistují. Asi se ti něco zdálo..."
"Nezdálo se mi to Amy. Říkala, že si mě vybrala a nevzdá se, že stačí jen třikrát, aby mi pila krev a budu jako ona, navždy, že budem spolu......." zarazila jsem ho zdviženými dlaněmi.
"Počkej! Chceš mi...říkáš mi, že ti PILA KREV????", když zase jen přikývl otřásla jsem se a chytla husí kůži. Byla jsme vyděšená, možná že se to z toho jeho blábolení nezdálo ,ale já se opravdu vyděsila.
"Už dvakrát mě našla, i když jsme se přestěhovali. Ona se nevzdá, chce mě dostat. Amy..." chtěl mě vzít za ruku, ale nevědomky (nebo snad vědomě?) jsem ucukla a napřímila se. V očích měl ten pohled, který říkal ,že právě tohohle se celou dobu bál. Roztřesenými prsty jsem se k němu natáhla a odhrnula mu límec košile. Stále jsem čekala, že si ze mě dělal srandu a teď se v duchu válí smíchy, jak mě dostal, ale jakmile jsem na jeho krku uviděla dvě téměř zhojené pulsující červené ranky, došlo mi to. On si nedělal srandu. Ucukla jsem a vstala. Jasper také vstal, to mě vyděsilo ještě víc.
"Amy, neboj se, jsem to pořád já.....jsem......" hlas se mu vytrácel, když uviděl hrůzu v mých očích. Popadla jsem bundu a vyběhla do začínajícího deště, aniž bych se ohlédla. Bezmyšlenkovitě jsem běžela, kam mě nohy nesly a nevšímala si, jak na mě lidi zírají. Tohle je jen sen, přesvědčoval jsem se stále dokola. To je hloupost, nic takového neexistuje.......jenomže nesnažila jsem se s Michel posledních pár let dokázat pravý opak? A teď když se mi ho podařilo najít....ne! Jasper přece není....
Ale stačí už jenom jednou a bude...ona ho chce, dobře víš, že proti NIM nemáš šanci....
Snažila jsem se moje podvědomí nevnímat a hlavně nemyslet na to, co jsem před chvílí viděla na Jasperově krku. Jemonže moje podvědomí mi přihrálo přesně ty obrazy, kterých jsme se chtěla mermomocí zbavit. Došla jsem až ke kostrelua tam se zhroutila na lavičku, bylo mi jedno, že je mokrá. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, vím jen, že mě z otupělosit porbrala až melodie příchozího hovoru. S nezájmen jsem ho vyndala a podívala se na displej. Michel. Zvedla jsem to.
"No nazdar, loupežnice, kde seš? Zvoním ti před barákem už aspoň deset minut..."
"Michel...." vydechla jsem, hlas jsem měla trochu ochraptělý, poznala to.
"Co se stalo? Kde vlastně jsi?" honem jsem vymýšlela historku, nechtěla jsem s ní už mluvit, protože bych jí určitě vykecala to, co jsem se snažila zatlačit někam dozadu v mé hlavě, odkud by si to nenašlo cestu na povrch.
"Ehm ve škole....."
"Ale...je pondělí, přece si říkala, že dneska...."
"No jo, já vím, ale tys nepřišla a já si uvědomila ,že zrovna dneska píšem důležitý test z angličtiny a tak jsem si ho šla napsat. Zrovna nám skončila hodina a....už tady teda zůstanu...." byla to lež jako věž, ale snad se jí zbavím, jediný co jsem od světa v tuhle chvíli chtěla, byl klid.
"Aha, no já, omlouvám se, že jsem nepřišla, ale ujel mi bus, tak nic, já pojedu zase zpátky."
"Promiň." slyšela jsem se říkat.
"Nevadí. Tak pa o výkendu na brigádě...!"
"Ahoj.", můj hlas zněl mrtvě, ale díky bohu Michel zavěsila. Ta si na mě smlsne. Bezděky jsem se otřásla a nervózně se rozhlédla. Nikde nikdo. Co jsem čekala? Že na mě něco vyskočí a začne křičet bu bu bu?
Naivko, pomyslela jsem si. Chtěl se tě jen zbavit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

já vím, je to otravné, ale klikni=)

klik
nebudu klikat!=)

Komentáře

1 sona sona | 25. ledna 2008 v 18:06 | Reagovat

konečně pokrok! ne že by mi nudné pasáže vadily, ale začínám cítit, že příde zvrat...:)

2 amina amina | 26. ledna 2008 v 17:14 | Reagovat

já cítím jen to, že budu zas měsíce čekat na další část :D

3 Barcik Barcik | E-mail | 28. ledna 2008 v 6:54 | Reagovat

konečně něco zajímavého, já totiž moc nejsem na takové to milostné vyznávání. Kdyby to bylo na mě tak se Amy sebere, vezme kůl a půjde jí hledat. Pak by bylo moře krve a byli by sťastní až do smrti (nebo va věčnost? :D) =)

4 Ella016 Ella016 | Web | 29. ledna 2008 v 14:41 | Reagovat

=) takže je to jasný, posunu o kapitolu romantiku a zkusím něco jinýho...=)

5 Barcik Barcik | E-mail | 31. ledna 2008 v 18:30 | Reagovat

je možné že to bude to pravé =). Ale na romantiku se zapomínat nesmí. Může se ignorovat ale zapomenout? Ouuu yeah.... :D

6 tera tera | 5. února 2008 v 10:46 | Reagovat

tak ať žije další Buffy se svým upírkem. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama