Kapitola 21.

5. února 2008 v 17:15 | Ella016 |  Mediátor FF - Zrcadlo
hmm..čtu Relikvii...=)

Ani byste nevěřili, co obnáší taková příprava svatby. Ráno, když jsem ještě se protahovala, vtrhly do mého pokoje švadleny. Ne jen jedna, bylo jich pět, a všechny se na mě vrhly, a pak s nimi tu byla i kadeřnice, měla vybrat jaký mám mít účes. Po hodině rozohodvání, moje vlasy prostě upravila do drdolu a omotali takovou bílou a zlatou stuhou, ještě několik jehlic s perlami nakonci a malé světlé růžičky. Švadleny celý půldne jen měřili moje míry, vybírali látky, krajky, doplňky a všechno možný. Před polednem odešly.
"Tak co? Jaké jsi si vybrala?" vtrhla do pokoje právě Elinor. Neměla jsem ani čas si odpočinout od těch švadlen a už mě ruší Charliina matka.
"Jo, vybrala." řekla jsem otráveně.
"No, jak to mluvíš?" pokárala mě.
"Ano, vybrala." opravila jsem se.
"A které?" vyzvídala. Aby jste věděli, ona tu byla na prohlídce, kontrole, jestli to jde dobře, když jsem se převlékala z jedněch šatů do jiných, a pořád takhle dokola.
"Ty bílé." sedla jsem si.
"Ty zlato-bílé, modro-bílé nebo růžovo-bílé?"
"No zlato-bílé."
"Ano, ty se mi taky líbili." rozzářila se Elinor. Vždyť je taky sama vybrala. Viděla jsem, jak tam mluví s tou jednou švadlenou a pak mi ty ženský pořád pod nos strkaly ty zlaté.
Určitě bych se radovala, kdyby to byla moje svatba a já se vdávala za Jesseho, ale není, to Charlie se bude vdávat, ale neudělala jsem já chybu? Je to přece její rozhodnutí, za koho se provdá. Ale Nigel on je jak zlatokop, prostě hledal tu nejbohatší nevěstu ve Společnosti. Určitě by s Nigelem nebyla šťastná, tím jsem si jista, ale je Jamie ten pravý? Nikdo jiný tu není, aby se za Charlie za tak krátou dobu oženil. Jen Jamie. A on je zodpovědný, uctivý, postará se o Charlie, přesvědčovala jsem sama sebe.
Proč musí v tomto čase být vše tak komplikované, a ženy mají tak málo práv, jsem ráda, že v budoucnosti nejsou tak přísné konvence.
"...A pak zítra ráno tě rychle připravíme. Potom co se vrátíme z kostela, tu budeme slavit, bude tu orchestr, seznam hostů už je připraven a pozvánky rozešleny. Nebude to velká svatba, jen sto lidí, přátelé, známý a rodina..." vykládala mi zítřejší plán. "...A pak si tě Jamie odveze k sobě, do svého městského domu..."
Trhla jsem sebou. Odveze si mě do svého domu? Teda ne mě ale Charlie. "Tak když už je všechno připravené.." vstala Elinor z křesla. "...ještě se musím podívat znova na zasedací pořádek." a s tím taky odešla.
"Konečně mám klid." dopadla jsem odzádu na postel, na které jsem ležela. "Jaktože čas jde jinak než v budoucnosti? Já se v tom čase snad nikdy nevyznám." zavřela jsem oči.
Kolik je vlastně hodin? Zvedla jsem jedno víčko a koukla se na nástěné hodiny. Jako by se ta ručička, která ukazuje vteřiny zastavila.
"Někdy ten čas tak letí, proč ne dnes?" šeptala jsem a zavřela zase oči. Večer jsem se ani dobře nevyspala. Pořád jsem se převalovala a přemýšlela.
Ani jsem si neuvědomila, a najednou jsem usnula. Nevím jak dlouho jsem spala, ale venku se už pomalu stmívalo. Zthule jsem vstala do sedu. Jak jsem mohla usnout v tak nepříjemné poloze? Krk jsem měla ztuhlý a o zádech ani nemluvě. Všude panoval klid. Přišlo mi to hodně divné. Vždyť připravují svatbu, celý den tu panoval ruch. Už den a půl, skoro dva.
Svatba. Návrat domů. Uvidím Jesseho a všechny své známé. Zmizím z téhle doby vlády královny Viktorie. Z Londýna. Vrátím se do své doby a do Carmelu. Charlie se vrátí domů, sem. Za svou rodinou. Nebude už v nebezpečí. Bude se muset provdat za Jamieho. A Sebastian se taky vrátí. To všechno zítra. Už zítra.
Byla jsem zabraná do sebe a tupě civěla do plamene svíčky na tříramenném svícnu. A když se ozvalo ostré trhnutí dveřmi, leknutím jsem nadskočila. Prudce jsem se otočila ke dveřím. Stál v nich nějaký muž v tmavém.
"Kdo js - Nigeli!" poznala jsem ho dřív než jsem se ho stačila zeptat, kdo vůbec je.
"Ano, lásko. To jsem já." usmál se, vrávoravě vešel dovnitř, pak se otočil ke dveřím a pak zpět kě mě.
"Ty seš opilý!" nevěřícně jsem hleděla na jeho bledou tvář, vypadal jakoby za chvíli měl zvracet.
"Heh, TY sis toho všimla?" zašklebil se.
"Co tu děláš?!" vyjela jsem na něj. S ním mi vždycky dojde trpělivost docela rychle. Kdyby se Charlie provdala za tohohle určitě, stopro by byla nešťastná. Už nemám žádné pochyby.
"Copak nemůžu navštívit svou švagrovou? Ženu, která si vezme mého skvělého bratra místo mě?" při vyslovení 'svkělého bratra' gestikuloval rukama a tvář se mu zkřivila do sarkastické-bolestné grimasy.
"Měla sis vzít mě!" zasyčel najednou nenávistně. "Ano, jsem bezpeněz, to nepopírám, ale já tě miloval. Měl jsem tě rád." udělal krok ke mě. Nevěřila jsem mu ani jedno slovo. Copak to nebyl on, kdo mi nadával do děvek? Takhle se neoslovují milované, Nigeli.
"Odejdi, Nigeli, nemáš tady co dělat!" procedila jsem mezi zuby.
"Tak já nemám, co dělat?" smutně se usmál. "Přišel jsem ti poděkovat." vychrlil nenávistně. "No, ano. Je to kvůli tobě, že musím teď do Indie, do té země nevěřících. To všechno kvůli tobě. Měla jsi si mě jen vzít. Ale ne, ty jsi mě napadla a ještě k tomu sis místo mě vybrala hraběte-"
"Zmlkni, ty parchante." odsekla jsem mu. "Tak zaprvé není to moje vina, já nemůžu za to, že tě tvoje matka chce poslat do Indie. Můžeš si za to sám. Byl to tvůj nápad, mě unést. Za druhé to já jsem ta, která by měla být v depresi, ne ty. To tvůli tobě se musím vdát tak narychlo, takže mi tu nepovídej, že jsem si vybrala tvého bratra. A za třetí vypadni odsud než začnu křičet nebo hůř, než tě znova zmlátím!" rázně jsem mu ukázala na dveře.
"Je to tvoje chyba, ty mrcho! To všechno se stalo kvůli tobě!" vyrazil na mě jakoby mě chtěl uškrtit. V očích měl divoký výraz. Uskočila jsem na stranu, Nigel neudržel svoje tělo na nohách a dopadl na postel. Chvíli se pral s prostěradlem, aby se z něho dostal a pak zase nemotorně vstal. Přimhouřil oči, nejspíš viděl rozmazaně či spíš dvojtě, nebo trojtě.
"Jsi opilý odejdi domů a vyspi se." radila jsem mu. Vztek mě opustil, nemohla jsem přece zmlátit Nigela, který sotva stál rovně na nohách.
Nigel se při zvuku mého hlasu ohnal pravačkou. Jeho orientace je teda mizerná. Stála jsem totiž na druhé straně.
"Zavolám někoho, aby tě odvezl, jasný?" pohnula jsem se z místa.
"Ne!" vykřikl a vyrazil mým směrem, tentokrát správně. Rychle jsem uskočila.
"Ty mentále, chci ti pomoct!" rozčílila jsem se.
"Já od tebe nechci žádnou pomoc, mrcho!" vyrazil na mě zase, ale špatně šlápl a tvrdě narazil na stolek se zrcadlem. Stolek se převrátil a s hlasitým žuchnutím spadl a s ním taky Nigel. Zůstal nehybně ležet.
Měla jsem strach, jeslti se mu něco nestalo. "Nigeli?" přiblížila jsem se k němu.
Pořád se nehýbal, ale nikde jsem neviděla krev, nebo nějak ublížené místo. Všechny údy v pravidelných úhlech. "Nigeli?!" přisedla jsem si k němu. Naháhla jsem ruku, abych ho obrátila tváří nahoru. Najednou vystřelila jeho ruka k mojí hlavě. Bolestivě mě chytl za vlasy. Těch několik sponek, které jsem při spaní nesetřásla, teď všechny spadli na zem.
Zvedla jsem ruce k té jeho, která mě držela za vlasy. "Pusť mě." zaryla jsem nehty do jeho loktu.
"To teda ne, zlatíčko." hnusně se usmál a přitáhl si moji hlavu blíž k sobě. "Víš co mě teď napadlo?"
Co ho tak mohlo v té jeho prázdné krabici místo hlavy napadnout?
Druhá ruka chytla moje oba ruce a pevně je sevřela. Pohnula jsem nohou, abych ho nakopla, ale toho si všiml dřív než jsem to mohla udělat.
"Ne, ne." s namáháním vstal a nějak se stalo, že si mi přisedl na nohy.
"Slez ze mě ty, hulváte!" křičela jsem. Víte, je hodně těžkej. Ještě pořád držel moje vlasy a ruce.
Sklonil se trochu ke mě. "Lásko?" oslovil mě. "Víš, když už zítra budeš manželkou Daltona a já budu za nedlouho v Indii-" nedokončil to, protože se za dveřmi ozvali spěšné kroky.
"Slečno?" byla to Ida, poznala jsem jí podle hlasu. "Není vám nic?"
"Řekni, že ne." přikázal mi Nigel. "Jinak uvidíš!"
"POMÓC!!!" vykřikla jsem z plných plic.
"Ty potvoro," pustil moje vlasy a dal mi facku.
"Slečno?!" znervózněla Ida. "Co je vám?" lomcovala klikou silně. Nepohli se.
"Ty jsi zamkl dveře." rozčílením jsem celá zrudla.
"Slečno Charlie!" kopala a bouchala do dveří. "Já dojdu pro pomoc."
No jo, Ida mě tu nechala s jedním psychopatickým maniakem o samotě. "Vidíš co jsi zase natropila?!" vyjel zase Nigel.
"Co já? Ty budižkničemu, slez ze mě." plivla jsem mu do ksichtu. "Tohle je tvoje vina, chtěla jsem ti pomoct, ale ty ne-" začala jsem sebou škubat. "Slez...ze...mě!" vyrážela jsem ze sebe. Nigel, protože byl opilý až pod vobraz, se odkulil, nebo spíš odletěl. Pustil moje ruce ze sevření, ale vlasy ty ne. Sevřela jsem ruku v pěst, napřáhla se a praštila ho tam, kde mě tu modřinu z minula ode mě. Sevření jeho ruky na hlavě povolilo a já se rychle odsunula.
Hbitě jsem se postavila. Nigel se po čtyřech doplazil k mojí posteli. Jednou rukou se podepřel o postel a druhou o stolek, na kterém byl svícen s hořícími svíčkami. Pevně chytl ubrousek, na kterém byl svícen, který pak při jeho škubnutí ubrouskem odletěl na mojí postel. Peřina chytla plamen, rychle se vznítila.
Na chodbě se zase ozvali rychlé kroky.
"Charlie! CHARLIE!" křičel markýz a za ním mnoho dalších hlasitých zvuků. Já jsem je nevnímala. Hypnotizovaně jsem se dívala, jak rychle vzplál i polštář. Vzduch se začal naplňovat kouřem. A to mě konečně vzpamatovalo.
Musím se odsud nějak dostat! Jinak tu shořím.
"CHARLIE!" bouchali do dveří. Naráželi do nich něčím těžkým. Prudce jsem se otočila ke dveřím a vyrazila k nim. Vzala jsem za kliku a lomcovala s ní.
"POMOCTE MI! HOŘÍ TU!"
"CHARLIE, OTEVŘÍ NÁM!" no jo to bych ráda, ale když nemám klíč? Otočila jsem se zpět. Kde je? Nigel ho má. Nigel! Pohlédla jsem na něj. Byl až nebezpečně blízko ohně, který už strávil celou postel i se sloupky.
Přiběhla jsem k Nigelovi. "Nigele!" cloumala jsem s ním.
"Nech-mě-být!" oháněl se paží po mě.
"To ty toho nech, nebo se oba uškvaříme. Kde je ten zatracený klíč, kčertu?!!" objala jsem ho kolem zád a táhla ho od postele. Uff, jak jsi těžkej, hajzle. Na čele mi vyvstali kapky potu. Oči mi začali slzet z toho žáru a kouře. Nemohla jsem dýchat.
"Prosím, pomocte nám!" křikla jsem směrem ke dveřím.
Do dveří narazilo něco těžkého, pak znova a znova. "Už jsme tam, Charlie!" slyšela jsem úzkostlivý hlas Elinor. "Neboj, zlato, už jsme u tebe."
Sebrala jsem všechnu sílu a zase odtáhla Nigela o něco dál od ohně, který už sžíral i ten stolek, na kterém stál ten svícen. Sloupky postele už nevydržely a spadly okolo postele. Oheň se rozšířil k šatně a koupelně.
Dveře se najednou rozlétly z pantů a těžce dopadli na zem. Z pokoje se dostal kouř na chodbu.
"Pane Bože!" vykřikla Elinor a několik služek.
"CHARLIE!!" vtrhl dovnitř markýz a několik sluhů.
"Tady jsem!" mluvila jsem slabě. Ani mě skoro neslyšeli, kašlala jsem. Pustila jsem Nigela, kterého zvedli dva sluhové. A mě vzal do náručí markýz. Odnesli mě do jiného vzdáleného pokoje. Do mého pokoje už běželo několik sluhů s kbelíky plné vody.
Ještě pořád jsem kašlala. Byla jsem popelavě bíla, a ušpiněná od kouře. "Co se stalo?" už jsem nevnímala, když se mě zeptali.
"Nech jí odpočívat, Westone." Byla jsem unavena, jak úplně vyždímaná. Nic už jsem nevnímala, jen upadla do hlubokého spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

já vím, je to otravné, ale klikni=)

klik
nebudu klikat!=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama