7. kapitola - Strach a bolest, část 5.

7. dubna 2008 v 20:57 | Ella016 |  Temné tajemství
Zítra doufám stihnu pokračování...

Dal mě do dvojice s Lucy. Nikdy jsme nebyly kamarádky, jen prostě spolužačky, které se pozdraví na ulici, když jdmeme sami, pokud s námi někdo je, vzájemně se ignorujeme. Ona byla prostě ta cool holka s po pás dlouhýmy blond vlasy a značkovým oblečením a já byla prostě...já. Naproti Lucy nezajímavá a pro kluky nic moc, když se mohli prát o ni... Popravdě Lucy nebyla zrovna nadprůměrně inteligentní. Nevěděla ani jak použít kapátko, no uznejte...KAPÁTKO!!!! Celou hodinu jsme jí nevěnovala pozornost a ona mluvila a mluvila a mluvila až mě bolely uši. Neposlouchala jsem ji. Jen když z ničeho nic zaznělo jméno Jasper, narovnala jsem se a nastažila sluch. Lucy zrovna říkala:
"...když sem přišel, tak byl takový nepřístupný, myslela jsem ,že je nějakej divnej, ale představ si to on nemá zájem!!!"
"Cože?" zeptala jsem se blbě, jak mi nic nedocházelo.
"No, předsstav si to! Takhle mě ještě nikdy nikdo neponížil, pozvala jsem ho na rande a on mě odmítl!!! byla jsem tak naštvaná, že jsem musela jít bez objednání a masáž a kosmetiku, protože jsem se nemohla uklidnit!" bránila jsem se, abych nevyprskla smíchy. Přisypala jsem hydroxid a koukala, jak se tekutina ve zkumavce zabarvuje do tmavě ruda.
"Takhle barva jako rtěnka by mi seděla, nemyslíš?" zeptala se Lucy a já už znovu vypla příjem. Poi téhle otřesné zkušenosti, neboli nemusím přece umět vše, když vypadám jak vypadám, jsem se doloudala domů a promrzlá na kost zalezla do postele se sluchátky na uších.
"Amelie, jsi v pořádku?" uslyšela jsem mámin hlas a hlazení po vlasech.
"Ano, jen... byla jsem strašně unavená, promiň." chtěla jsme vtát ,ale máma mi v tom zabránila.
"Jen si odpočiň, poslední dobou jsi taková bez života, trápí tě něco zlatíčko?" rychle jsme zavrtěla hlavou.
"Ne mami, všechno v pohodě, jen nějak špatně spím...možná na mě začíná působit konec školního roku...?" zkusila jsem to, díkybohu to vzala a na nic se už neptala. Jen mi připoměla, že dneska už nevylezu z postele. Neprotestovala jsem.
Ležela jsem na posteli a četla si stupidní dívčí román o cestě do Karibiku (nebudu vás houpat, ta kniha skutečně existuje). Většinou mě to uklidnilo, ale tentokrát jsem se cítila stejně divně a rozpolceně jako ve škole, možná dokonce ještě hůř než před inkriminovanou četbou. Celkem mě štval fakt, že jakkoliv byla hrdinka nerozumná až téměř blbá, uťáplá a bojácná, vždy objevila toho pravého. A co normální lidi? Literární předloha se hezky čte, ale hůř uskutečňuje v normálním světě, i když můj svět by se dal jen těžko nazvat normálním...upíři! Už mi hrabe... Naštvaně jsem odhodila knihu na zem a přemýšlela, ale nebyl to nejlepší nápad. Zase Jasper!!! Jasně, kdo jiný? Nechápu co se se mnou stalo?
Fascinovaly mě hrady, lesy, temné a tajemné místa, svět preromantismu a teď se bojím nějaké pitomé obyčejné upírky, která si o sobě myslí bůh ví co? Proč se jí vůbec bojím? Proč jakmile došlo na skutečnost, když se mi splnily sny, proč se toho bojím? Připadala jsem si jako idiot. Idiot, který neví co má, dokud to neztratí. A já to ztratila. Najednou jsme si vzpoměla na dopis, který mi nechal na lavici. S rychlostí blesku jsem se vrhla k baťohu a začala se v něm hořečně přehrabovat. Po naprosto zoufalé a nedočkavé minutě jsme začala číst:
Amelie,
omlouvám se za všechny potíže, které jsem ti způsobil. Věř mi, nedělal jsme to úmyslně, byl jsem sobecký a chtěl být s tebou. Zatáhl jsem tě do hry, která je nebezpečná a odkud není snadný návrat. Ten příběh, jak už víš , je pravdivý. Ona mě hledá a našla mě, jako pokaždé. Setkala jsi se s ní, bohužel. Tomu jsme chtěl zabránit, ale nemůžu to vzít zpět. Asi si myslíš, že jsme blázen, a to v jednom směru opravdu jsem - jsem blázen do tebe, Amy. Proto odjíždím, i když mi to trhá srdce, ale důležité je, abys byla v bezpečí. Chápu tvůj postoj, sám bych nejspíš nejednal jinak, jemonže je pro mě těžké držet se od tebe dál. Nechám tě napokoji, určitě si to přeješ, ona půjde za mnou a ty budeš v bezpečí. Nevím, jestli mi můžeš odpustit po tom, co jsem vědomě ohrozil tvůj život svojí sobeckostí, ale budu v to doufám a přeju ti, abys byla šťastná.
Miluju tě, Jasper
V hlavě mi to vařilo. Dopis mi vypadl z rukou a pomalu se snesl na podlahu. Miluje, odjíždí, ublížit, miluje, nechce mi ublížit...ale kdo to po něm chce??? já teda rozhodně ne. Moje reakce nebyla správná, ale hloupá a... proboha! Kam odjíždí??? Ne! Odjel! Dneska! A já si tady klidně spím! Srdce mi udělalo žalostný kotrmelec a na okamžik se zatavilo. Ne! já nechci! Jaspere! Vrať se! V tom okamžiku jsem se rozhodla - najdu ho a přivedu zpět. No jo, ale jak se v deset večer dostat ven? Balkón! Hloupý nápad,a le jediný. viděla jsme to přece v televizi tisíckrát, tak proč by to nešlo? Vylezla jsem ven a koukla se, jestli někdo není nikde kolem. Pak jsem přelezla zábradlí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

já vím, je to otravné, ale klikni=)

klik
nebudu klikat!=)

Komentáře

1 Luelle Luelle | Web | 7. dubna 2008 v 21:36 | Reagovat

jak jí mohl opustit? no doufám, že si nezlimí nohu a najde ho. Musí ho najít.

2 Michelle_Sun Michelle_Sun | Web | 8. dubna 2008 v 16:46 | Reagovat

do toho, Amy!!! x)

3 steffy steffy | 8. dubna 2008 v 19:32 | Reagovat

cauky.,...moc hezka povidka uz se tesim na dalsi dil

4 Barcik Barcik | 8. dubna 2008 v 20:27 | Reagovat

fňuk.. Chudák Amy... Tak za tohl už jsem htěla zabít i edwarda xD

5 Ella016 Ella016 | Web | 8. dubna 2008 v 22:30 | Reagovat

XDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama