Kapitola 22.

1. dubna 2008 v 7:15 | Ella016 |  Mediátor FF - Zrcadlo
Tak díky autorce můžu dokončit tuhle skvělou FF=) Díky Ancelko=)
"...bude odložena o tolik dní, jak dlouho bude Charlie zotavovat!" křičel někdo. Nebo se mi to jen zdálo? Třeba mohl taky šeptat a mě by to připadalo jako by hulákal. To se tu člověk nemůže v klidu vyspat? Kolik vlastně je? Co se stalo?

Paul...zrcadlo...zpět domů...Nigel...požár! Prudce jsem otevřela oči a sedla si do sedu.
Tím jsem teda pořádně vylekala Charliiny rodiče a někoho, kdo mi až podezřele s tou taškou a nějakými mě neznámými přístroji v ruce připomínal doktora.
"Kolik je?!" vyhrkla jsem na ně dřív než se mohli vzpamatovat z toho mého náhlého 'vzkřísení'.
"Jak je ti, Charlie?" starala se lady Elinor a byla v mžiku u mé postele - teda to není můj pokoj, tek který jsem zatím používala je - byl - v plamenech, a tohle je...? Čí pokoj?
Prudce jsem k ní otočila hlavu. "Prosím, řekněte mi kolik je hodin." strhla jsem ze sebe peřinu.
"Je krátce po deváté hodině." pověděl mi konečně markýz, který stál s doktorem u nohou postele.
"Devět?!" vyskočila jsem z postele. Maličko jsem zavrávorala, jak jsem byla tak rychle na nohou, ale hned jsem se zase sebrala.
"Charlie!" vykřikli Charliini rodiče naráz. "Máš ležet, dítě." pokračovala Elinor.
"Ale, já nemůžu, víte."
"Slečno Ferringdonová, musíte ležet, musíte si odpočinout." promluvil doktor rázným hlasem. "Lehněte si, slečno, je to pro vaše vlastní dobro." přikázal mi, ale já ho ani nevnímala. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Copak tu není, co bych si mohla vzít na sebe?
"Zůstaly mi aspoň nějaké šaty? Jakékoli obleční?" zeptala jsem se Elinor a přehlížela její znepokojený pohled. Si myslí, že jsem se praštila o hlavu, nebo co? Ale to teď nechci řešit. Potřebuji oblečení, a rychle k Janice.
Ale jak se tam dostat? Na židli u postele byl složen župan a pod židlí byly papuče.
"Charlie?!!" vzpamatoval se markýz.
"Ano?" oblékla jsem si už župan a právě si nazouvala papuče.
"Dcero," začal klidně. "sedni si." přiblížil se ke mě. "Promluvíme si, co se včera stalo."
"No je to jednoduché. Nigel přišel ke mě do pokoje, začali jsme se hádat. Nigel byl opilý, a přitom jak byl hodně pod vobraz omylem strčil do svícnu, který hořel a ten spadl na mou postel. Dál už to víte. To je všechno." nechtěla jsem to dlouho probírat, svázala jsem si ještě pevněji pásek u županu.
"Všechno?!" zůstali civět nad mou málomluvností a lhostejností ke včerejší události.
"Ano." Tak a jak se teď dostanu k Janice? zamířila jsem ke dveřím.
"Kam to jdeš, Charlie?" Elinor byla v mžiku mě. "Musíš odpočívat, dítě moje." naléhala a za paži mírně zatáhla, abych se vrátila zpět do postele.
"Já-já musím..." nenapadalo mě co bych jim mohla říct, a to že spěchám k Janice k jejímu zrcadlu, abych se vrátila do budoucnosti a pravá Charlie se musí vrátit sem jinak, že zemře? Ne, ani nápad. "...musím...mluvit s Jamiem - teda mylordem Daltonem." vyhrkla jsem, vystartovala z pokoje a nechala za sebou nevěřícně se tvářící se rodiče i doktora.
Snad není pozdě. Pomyslela jsem na čas a bezděky jsem zrychlila. Nevšímala jsem si polekané služky, která na mě hleděla, jak na ducha, nejspíš protože mám být v posteli a uzdravovat se z toho šoku, nebo jen proto, že tu běžím jako by mi za patami hořelo a ještě k tomu jen v županu a s vlasy na všechny strany. Po schodech jsem přímo běžela a přitom si nevšimla vysoké postavy stojící zády ke mě u paty schodiště. Tak jsem do něj vrazila.
"Ááá..." padala jsem dopředu, ale jeho ruce hbitě chytli moji paži a přitáhli si mě k sobě.
"Není vám nic?" podíval se mi do tváře. "Charlie." vykřikl ohromeně.
"Já jsem tak ráda, že tě vidím, Jamie." ani nevíte, jak se mi ulevilo. "Musíme rychle k Janice. Už dávno mohou čekat na druhé straně." postavila jsem se na vlastní nohy.
"Ano jistě, ale-" přerušil ho, ale křik zhora. Oba jsme se k němu obrátili. Byl to markýz na ním, markýza a doktor.
"Charlie musíš se vrátit zpět do pokoje." tvářila se úkostlivě Elinor.
"Ale mě nic není." odporovala jsem a vyrazila směrem ke dveřím. Ale pak se zarazila a otočila se zpět k Jamiemu, který tam jen tak stál. "Jdeš?" zamračila jsem se na něj.
"Samozřejmě." probral se z toho představení.
"Charlie," vykřikl markýz a sebíhal ze schodů.
Zastavila jsem se v půlikroku a obrátila jsem se k nim. "Teď mě prosím poslouchejte." Všichni zůstali zaraženě stát. Víte, kdybych jim teď nic neřekla, nejspíš by mě následovali až k Janice a možná ne ani tam, prostě by mě nějakým způsobem zpět vrátili do postele a přivázali mě k ní.
"Já mám teď opravdu na spěch, víte. Já jsem opravdu v pořádku, nebude mi to určitě trvat, ani ne půldne, jen snad na nejvýš na hodinu nebo dvě. Nechte mě teď jít. Jak vidíte, nejsem nemohoucí. Já se vrátím. Jen teď mám něco neodkladného na práci. Prosím nesnažte se mě zastavovat, vím, že mě máte rádi a děláte si o mě starost, ale tohle je opravdu vážná věc."
"A co to je? Proč nám to neřekneš?" ptal se naléhavě markýz.
"Už několik dní se chováš jinak." ozvala se lady Elinor. "Myslela sis, že si toho nevšimnu? Jsi moje dcera, Charlie. Ale posledních několik dní jsi nějak jiná. Jako bys to nebyla ty. Co tě trápí?" starostlivě se mračila.
Tak ona si toho všimla? Máte pravdu, lady Elinor, nejsem Charlie. "Už nic. Ode dneška už bude vše jako předtím." krátce jsem na ni usmála. "Nenásledujte mě. Skutečně mi nic není." a vyrazila s Jamiem k hlavním dveřím.
"Počkejte slečno." ozvalo ještě dřív než jsem vyšla z haly. Otočila jsem se po tom hlase zpět. Byla to Ida.
"Ano?"
"Vezměte si plášť, slečno." běžela ke mě s tmavě zeleným pláštěm přehozeným přes ruku. "Přece nebudete chodit venku jen v županu a tepkách." pohoršovala se se zamračenou tváří. Někdo by si moh myslet, že to mohlo napadnout matku - Elinor.
"Děkuji, Ido." spěšně jsem si vzala od ní ten plášť a vyšla s Jamiem ven.
"Už jsem se bála, že je pozdě. To by mi ještě chybělo."
"Char - Suze - co se včera stalo?" zeptal se mě pak, když jsme byli už v kočáře. Je lepší jet kočárem než pěšky ne, i když jen takovou krátkou vzádlenost.
Čekala jsem, že se mě zeptá. Přece jen je to jeho bratr - přesto že jen nevlastní. "Nigel přišel do Charliina pokoje zlitej jak duha, začal povídat, že jsem si vybrala tebe a ne jeho. Pak přitom jak silně vrávoral a sotva se držel na nohou strčil do svícnu, která stála na stole u postele a ta dopadla na postel, ta rychle chytla a začala hořet, pak sloupky padli na všechny strany. V pokoji se nedalo dohlédnout ani metr před sebe, byl tam hustý kouř a už vůbec se nedalo dýchat. Naštěstí pak rozrazili dveře, které Nigel zamkl a vynesli nás ven z pokoje."
"Opravdu je ti dobře?" zeptal se pak, když to všechno vstřebal.
"Ale jistě, už jednou jsem málem shořela. Nedovedeš si představit, co všechno může takovou středoškolačku ohrožovat v budoucnosti." a přitom se sarkasticky usmívala. "Už tam budem." uviděla jsem Janicin dům z okna, kterým jsem už netrpělivě vyhlížela, při tom mém mluvení.
"A jak se stane, že si vyměníte místa zpět?" zeptal se mě pak, co zastavil kočár před vchodem do Janicina domu.
"To nevím." vyskočila jsem dřív než mi někdo otevřel a pomohl vystoupit.
Ve dveřích už na nás čekala Janice. "Není ti nic? Slyšela jsem, že u vás hořelo." vpustila nás dovnitř.
"Ne nic. A ano hořelo u nás. Ale to ti vysvětlí pak Jamie, musíme rychle k-"
"Dobrý den, přeji." v otevřených dveřích do knihovny se objevil pan Carter. "Máme hosty, jak vidím." pana Cartera vidím poprví, ale můžu říct, že je to celý pan Hugh jen o mladší.
"A-ano, můj drahý. To je moje přítelkyně, Charlie Ferringdonová a tenhle muž je hrabě Greystone." představila nás.
"Moc mě těší pane Cartere." usmála jsem se na něj.
"Taky mě těší." podal si s ním ruku Jamie.
"A my s Charlie si musíme promluvit." začala Janice. "Pane? Postarejte se o pana hraběte." usmála se na svého manžela.
"Ale jistě, madam." přikývl pan C.
"Bavte se, my si s lady Janice musíme popovídat o - o jednom velice zajímavém druhu vyšívaní." a vzala jsem Janice za paži a táhla ji po schodech nahoru.
"Musíme rychle, už je dávno deset, třeba už tam jsou." mluvila jsem tiše, ale naléhavě.
"Ano, ano." přikyvovala a zrychlila krok Janice.
V jejím pokoji jsem si sedla na židli před zrcadlem a soustředila se. Chci zpět do budoucnosti, zpět do Carmelu, do Muzea k rodině, přátelům a Jessemu. Upeně jsem se dívala do zrcadla, které začalo pomalu zářit. Můj odraz v něj se začal ztrácet a jen mlhavě se objevovala síň se starožitnostmi. A nejasné postavy, které stáli před zrcadlem. Byly čtyři. Jejich obraz je rozjasňoval, až pak už jsem je rozpoznala.
Před zrcadlem stál Jesse! A vedle něho já - teda Charlie. Kousek od ní byl Sebastian a vzádu stál Paul s tím svým úšklebkem, a když jsem se na něj koukla sotva znatelně na mě mrkl.
"Jesse!" vyhrkla jsem a zvedla ruku k zrcadlu.
"Susannah. Jak je ti jsi v pořádku?" v očích se mu zračila láska a starost o mě.
"Js-jsem v pořádku." málem my vyhrkli slzy do očí. Jak já nemám ráda ten sentiment, ale zdá se mi jako bych Jesseho neviděla už celou věčnost.
Donutila jsem se podívat na Charlie, nechtělo se mi odthrnout zrak od Jesseho. Vypadala unaveně a byla bledá. "Musíme se rychle vyměnit." promluvila sem k ní poprvé.
Charlie jen pokývala hlavou. "Ale jak?" Jesse jí ustoupil a ona si stoupla před zrcadlo.
"No kdybych věděla." soustředěně jsem se zamračila. "Když jsme se vyměnili, šlo to docela snadno a lehce. Ale nemám tušení, co to způsobilo."
Pohled mi padl na Sebastiana. "Sebasi, vrať se zpět. Třeba to půjde stejně."
Sebastian vykročil k zrcadlu a jeho pohled byl najednou nepřítomný. Zvedl ruku k zrcadlu - ke mě. A ponořil jí do ní. Na naší straně se objevila ze zrcadla Sebasova pravá ruka. Pak to s ním škublo a on s trhnutím doslova vyskočil ze zrcadla. Nejspíš by spad na mě, kdybych v poslední chvíli nevstala ze židle na stranu.
"Sebasi, jsi v pořádku." stavěla ho na nohy jeho sestra.
"Asi jo." vyrazil ze sebe pak, co se posadil.
"Charlie, teď to zkusíme my dvě. Vypadá to docela lehce." Až na to prudké škubnutí a následovný dopad. Ale to se dá přežít.
"Ano vypadá to tak." zkusila se chabě usmát a pozvedla ke mě ruku.
Já zatím položila obě dlaně na hladkou plochu zrcadla. Prosím, pusť mě zpět. Chci zpátky tam kam patřím. Zkusmo trochu jsem zatlačila na dlaně. Moje ruce šli dál. Bylo to jako bych tlačila na písek. Na druhé straně už Charlie nebyla. Zamžikala jsem. Kde je? Ani tady ještě není. Ruce jsem už jsem měla až po loket v zrcadle. A najednou s trhnutím jsem zapadla dovnitř.
Křečovitě sevřená víčka jsem otevřela. A mnou projel strach, zklamání, zlost i beznadějnost zároveň jako šíp. Kde to jsem???
"Halóóó. Je tu někdo?" vykřikla jsem a rozhlížela se. Ale nebylo mi to na nic platný. Byla tu neuvěřitelná tma. "Charlie!!" někde tu musí být ne?
"To jsi ty Suze?" ozval se slabý hlásek od někud.
"Charlie, kde jsi." chtěla jsem udělat krok, ale po čem to já vůbec šlapu? Není tu ani zem. Nic pevnýho.
"Tady, tady jsem." vykřikla Charlie za mými zády. Prudce jsem se otočila. A vyrhla se do předu. Něco mezi plaváním a chozením bych to nazvala. "Kde? Kde Charlie?" snažila jsem se ve tmě rozeznat aspoň obrysy, pokud vůbec tady něco je, o čemž ale silně pochybuju.
"Tady." ozvalo se hlasitěji než předtím. "Tady jsem Suze. Kde jsi ty? Nic tu nevidím. Je tu tma." hlas měla stažený úskostí.
Její hlas mi zněl pořád blíž a blíž, až jsem uviděla její světlé oblečení. "Už tě vidím, Charlie." rozběhla jsem se k ní. Charlie se s trhnutím otočila ke mě a pomalejšími kroky šla ke mě. Zvedla ke mě ruce a já je chytla do své.
V tom mi ale v hlavě vybuchla bomba. Z té úporné bolesti se mi podlomila kolena a padla jsem na pevnou zem. V hlavě mi tepalo ostrou bolestí.
"Suze!" ozval se ohromený výkřik.
Co se stalo? Co je? Kde to jsem? Jsem už zase v carmelském muzeu?
Opatrně jsem jsem otevřela oči a hleděla jsem do jejích očí. Charliiních očí. A kousek od ní seděla na zemi u mě Janice. A Sebastian je tu taky.
"Ach nééé..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama