9. kapitola - Zrada, část 2.

8. září 2008 v 16:52 | Ella016 |  Temné tajemství
Tak mi došlo, že jsem na tenhle blog vůbec nepřidávala TT, skončila jsem u 9. kapitoly a přitom na mým povídkovým blogu už mám 11. XD Takže to teď napravím, tak se nelekněte, žádný nový pokračování to není, jen přesun...


Pokoj to byl obrovský, mnohem větší než můj bývalý, mnohem. Dvě okna sahala až po zem, plovoucí podlaha s třešňového dřeva byla pokryta huňatým bílým kobercem. Na levé straně u stěny byla malá stěna s televizí a hifi věží a spoustou polic na CDčka a knihy. Naproti ní byla černá sedačka. Vešla jsem dovnitř, chtěla jsem to víc prozkoumat, ale zaujal mě stín vlevo. Bylo to falešné patro. všimla jsem si ,že je tady v tom obrovském bytě vysoký strop, ale až tak jo? Pod ním byl psací stůl se s novým počítačem. Nalevo u okna byla obroská skříň, to by mě zajímalo co do ní asi tak dám?, a z tý strany taky menší schody do toho patra. Nejspíš tam byla postel - nemýlila jsem se. Obrovská postel a všude kolem stěn byly knihovny na knížky, přesně podle mého gusta. Pokoj sem mi líbil, ale stejně jsem neustále myslela na to malé zapadlé městečko, kde našel můj život nový cíl. Hodila jsem baťoh na sedačku a šla se kouknout z okna, výhled byl pěkný. Bydleli jsme ve starší čtvrti města, historické. Úpřimně jsem nevěděla kde rodiče najednou vzali tolik peněz, aby jsme si Tohle všechno mohli dovolit, ale je to vlastně jedno. Opřela jsem se o parapet a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu, trošku smogu, ale přece jen to byl čerstvý vzduch. Někdo zaklepal.
"Dále."
"Amy, jsi v pořádku?" zeptal se táta.
"Ano." odpověděla jsem okamžitě, pochybovačně se na mě zadíval. "Proč?"
"Nevypadáš tak. Co se děje?"
"Nic."
"Nech toho, přece poznám, když moji dceru něco trápí..."
"Tatí, nic mi není...jen... všechno se stalo tak rychle a proč vlastně? Proč jste mi neřekli, že se budeme stěhovat?"
"Přišlo to najednou, ale tím se netrap. Něco ti chybí... nebo snad někdo?"
"Tati, prosím... Budu v pohodě, vážně. Jen potřebuju čas..." to že jsem ztratila jedinýho kluka, který mě měl kdy rád už pro moji matku není podstatné, ne? Hlavní je, že mi splnila přání staré tak rok dva... proč to vůbec řeším. Musím se uklidnit a něco vymyslet.
"Dobře... ale kdybys cokoliv potřebovala, neváhej."
"Jasně, díky tati." odešel, teprve teď jsem se mohla poddat zoufalství. Sesunula jsem se na zem pod oknem a rozbrečela se, naplno, proč to v sobě držet?
***
Týden jsem zůstala doma, nebyl to problém - měla jse mhorečku a bolelo mě břicho. Taky jsem zvracela, doufala jsem stále, že to nebude tak horký, ale očekávaná měsíční návštěva stále nepřicházela. Sakra!!!! Už jsem nemohla dál zůstat doma. Ten velký byt mě děsil. Nejraději jsem zalezla do postele, která byla tak skvěle ukrytá a izolovaná, poslouchala hudbu a oddala se vzpomínkám. A brečela. S mámou jsem nemluvila, jen pokud to bylo nezbytné, ona si myslela, že je všechno v pořádku a já se zatím utápěla v depkách a bolestech. Jak žalostné.
"Co to je?" zeptala jsem se v neděli večer mámy, když mi přes sedačku přehazovala černou skládanou sukni s červeným a bílým proužkem, bílou košili s krátkým rukávem s červeným a černám proužkem na rukávech a černé sako s bílým a červeným proužkem na rukávech. Korunu tomu všemu dodala černými podkolenkami a červenou kravatou.
"To si zítra vezmeš." odpověděla a dál se věnovala skládám.
"Proč? Nejsem žádná katolická školačka, co..."
"To je tvoje nová uniforma.", kdybych v t chvíli něco jedla, nejspíš bych se udusila, takhle jsem jen tupě nevěřícně zírala s pusou dokořán.
"Moje...moje...cože?!?"
"Slyšela jsi a jdi spát, ráno brzy vstáváš. Táta i já jedeme do práce, školu najdeš, adresu máš na stole v kuchyni." to je ale milá a chápavá maminka, co? Já jdu do nějaký pošahaný školy, kde budu muset nosit uniformu, vůbec netuším, kde vlastně bydlím a kde ta škola je, jak daleko atd a ona jen řekne adresu máš v kuchyni! To se v našem státě nosí? Uniformy? Jsem teda nevěděla...no a já musím být na tý jedný jediný škole kde zrovna jo. Nedivila bych se, kdybychom bydleli někde v Anglii, ale tady, hrůza. Proboha, už vidím ty pohledy.
Ráno jsem měla nutkání vzít si normální oblečení, ale pak mě napadlo, že kdyby mě tohle máma donutila vzít si na sebe jen taki, tak si přinejhorším můžu sundat tu děsnou kravatu, sako a podkolenky a tvrdit (hlavně sama sobě), že je to normální sukně a halenka. Namalovala jsem se a dalo mi hodně práce zamaskovat kruhy pod očima, ale nakonec to vypadalo slušně, vlasy nechala trochu zvlněné a volně rozpuštěné a s adresou v ruce vyrazila do našeho velkoměsta. Jakmile jsem vyšla na ulici byla jsem středem pozornosti. Naštvaně jsem vzaal sako a kravatu a narvala je do baťohu a když mi začala být zima oblékla jsem si Jasperovu mikinu. Neměla jsem to dělat, teď budu celý den mít tupý výraz týraného zvířátka, ale raději vzpomínky než pozornost okolí.

Našla jsem to. Nebylo to tak těžké, i když jsem šla pozdě - nikde nikdo. Právě tady jsem doufala, že potkám někoho, kdo mi předvede, že uniforma byl špatný vtip mojí mámy. Ta škola byla obrovská, nešlo ji přehlédnout. Vypadalo to, jakoby měla i vlastní koleje! Ale je to přece jen střední škola! ovšem obrovská a trošku nadčasová. Sakráááá, kde je moje malé ulítlé Gymnázium?
Najít ředitelnu byl větší problém než najít školu. Na těch širokých dlouhých chodbách jsem se ztratila a ne jednou. Nakonec jsem uslyšela nějaký hluk, vykoukla jsem zpoza rohu a uviděla dva kluky, jak se hádají. V uniformě, jo, takže žádný vtip.
"Ahoj. Můžu se zeptat, kde je tady ředitelna?" zeptala jsem se mile, první dojem ne? Jeden na mě zíral s otevřenou pusou a tn druhý se otočil, aby taky líp viděl.
"Ty jsi tady nová?" zeptal se ten vyšší krátkovlasý bloňdák, když zavřel pusu.
"Amy?!" rychle jsem se koukla na toho druhýho kluka, kterýho jsem si nevšímala a strnula. James.
"Co TY tady děláš?" vyjekla jsem, naprosto zmatná.
"Chodím sem do školy." odpověděl se širokým úsměvem. Snažila jsem se nedat najevo podráždění, aspoň ne hned na začátku.
"Co to máš na sobě?" zeptal se ten bloňdák.
"Mikinu." odpověděla jsem, co je slepý?!
"Jo to mi došlo, ale raději by jsi hned měla oblíct uniformu, měla bys průšvih hned první den, to nechceš ne?"
"Ne, nechci. Díky za radu." usmála jsem se a James se zamračil.
"Já jsem Oliver." podal mi ruku.
"Amy."
"No, Amy, nechceš teda ukázat tu ředitelu? Člověk se tady prvních pár měsíců ztrácí...."
"Jasně ráda, samato nenajdu, ale.... nebudeš z toho mít problémy, když odejdeš?" nechtěla jsem, aby někdo měl problémy kvůli tomu, že se ztrácím, ale Oliver jen mávl rukou.
"Profesorka mě vyhodila ze třídy i s tím pakem támhle." ukázal prstem dozadu, kde stál naštvaný James. "Nemám se vracet, takže mám pro tebe ještě celých třicet minut, stejně ti někdo musí ukázat třídu... skříňku..." skříňku? Budu mít i skříňku jo? To jsem viděla jen v amerických filmech a úplně jsem se do takových škol zamilovala, byla jsem zklamaná, že na našem Gymnáziu nejsou, ale tady jo. Super.
Oliver zaklepal.
" Dobrý den pane řediteli, vedu vám novou studentku, trošku se nám tady ztratila..." zakřenil se a postrčil mě dovnitř.
"Dobrý - dobrý den." vykoktala jsem. Ředitel si posunul brýle a změřil si mě pohledem.
"Posaďte se, slečno Lorenzová. Vítám vás na naší škole. Doufám, že se vám tady bude líbit. A vy, pane Jonesi se laskavě vraťte do třídy."
"Já nemůžu." odpověděl frajersky.
"A pročpak ne?" podivil se ředitel.
"Ta stará frigida mě vyhodila." postěžoval si. Ředitel protočil oči.
"Pane Jonesi, přestaňte prosím paní profesorce Stanleyové říkat frigido a snažte se chovat lépe." to mě překvapilo, to náš ředitel už by rozdával důtky a snížené známky z chování, popřípadě vyloučení.
"Jasně, šéfe. Jak to půjde, ale s ní se opravdu nedá vydržet, měla by si najít chlapa. I když v jejím věku..." vyprskla jsem smíchy nad jeho výrazem. Oliver na mě mrkl a ředitel si povzdechl.
"Slečno, doufám, že vaše chování bude lepší než tady našeho Olivera."
"Jistě pane řediteli, nebudu říkat profesorce Stanleyové frigido." odpověděla jsem slušně, pak mi došlo, že znělo spíš posměšně. Oliver téměř zavyl smíchy a já se začala neúprosně červenat.
Když mě ředitel s kupou papírů, plánkem školy, rozvrhem a dalšími papíry vyhazoval z kanceláře stále jsem byla červená.
"Hej, ty se teda nezdáš holka. Tohle byl fakt nářez!" smál se dál Oliver.
"Ale já to tak..." snažila jsem se obhájit, ale moje slova se ztratila v jeho smíchu.
Prošli jsem asi půlkou školy, když se Oliver zastavil.
"Tady je tvá skříňka." zmateně jsem se dívala chodbou zpátky, kudy jsme přišli. "Nenajdeš to, co?" zeptal se. Jen jsem zavrtěla hlavou. "To časem přejde. Už bude konec hodiny, ukážu ti, kde budeš příští hodinu. Odevzdaně jsem šla za ním. Nechal mě stát před učebnou a odešel si pro věci. Nechtělo se mi tam stát, tak jsem se šla schovat na záchody. Dneska mě díky bohu břicho nebolelo, ani mi nebylo špatně. Uslyšela jsem zvonění a do místnosti se nahrnulo asi pět holek, blondýnek. Chichotaly se jak o závod a začaly si upravovat makeup a účesy. Snažila jsem se nepozorovaně vyplížit, ale všimly si mě.
"Hej ty!" zavolala jedna rozkazovačně. Pomalu jsem se otočila.
"Nejsem žádná hej ty!" odpověděla jsem bojovně. vůdkyně zalapala po dechu.
"Dívky, tahle - tahle...."
"Odpusť si laskavě ty výlevy, nejsem na ně zvědavá." zarazila jsem ji a odešla, za sebou jsem nechala překvapené obličeje těch barbín. Třída byla za rohem, takže dobrý. Vešla jsem tam a všechny hlavy se na mě otočily. Zdráhavě jsem se usmála a s tichým ahoj vešla dál do třídy a strnula. V lavici u okna se na mě smála známá tvář.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama