"Zatím bez názvu" - 1. kapitola - Počátek všeho

9. prosince 2008 v 16:50 | Ella016 |  Zatím bez názvu
-Již po celá staletí probíhají války o moc… a nejen mezi lidmi…-

Jmenuji se Garrett Cobrun. Vypadám mladě, že? Dokonce se tak i cítím… V mém životě se toho stalo tolik, že si to ani neumíte představit. Měl jsem těžké začátky, ale kdo to nemá těžké…

1. Počátek všeho


Narodil jsem se v roce 1978. Se svojí matkou jsem žil ve San Antoniu v Texasu. A otec? Nemám ponětí… matka o něm nikdy nemluvila a já se neptal. V roce 1997 matka umřela. Byl jsem sám. Žádní příbuzní, nikdo kdo by mi pomohl. Musel sem se postavit na vlastní nohy, ne že by to bylo lehké. Náš malý domek jsem musel prodat a pronajal jsem si malý byt, nebyl tam žádný luxus, ale za ty peníze jsem nemohl víc čekat. A práce? Děs a hrůza… v té továrně, co jsem pracoval, to bylo jak na galejích. Úmorná práce 14 hodin denně. Domů jsem chodil potmě. Ne, že bych měl strach ze tmy, ale z ulic v naší čtvrti jsem měl vždy husí kůži. Rok po smrti mé matky jsem šel na hřbitov. V posmrtný život jsem sice nevěřil a na duchy taky ne, ale co když mě maminka pozoruje z nebe, nebo kde to vlastně je… Možná to nebyl tak nejlepší nápad… cestou domu jsem narazil na podivnou skupinku. Byli celí zahalení do černých dlouhých plášťů, nesli se s takovou elegancí, až mi to vyrazilo dech. Někteří z nich byly ženy… slyšel jsem jejich nádherné hlasy. Najednou ztuhli a dívali se na mě… cítil jsem sílu jejich pohledů.


"Hm, úchvatné" ozvalo se najednou tichem


"Co se děje?" ženský hlas se zdál udivený


"Ty to nevidíš, Anne? Tu sílu v tomto mladíkovi?"


Sakra, vždyť mluví o mě. Nikdo jiný v té ulici není… V hlavě mi probíhaly otázky… proč sakra neutíkáš? Vždyť víš, jak je to tu nebezpečné? Proč si radši nezůstal doma, blbče? Moje tělo nebylo schopné pohybu.


"Opravdu to mám udělat, Victore? Už jich máme hodně"


"Podívej se na něj Anne…"


To nemusel říkat, ona se už dívala… všichni ostatní mlčeli, když Anne a Victor mluvili… asi k nim chovali úctu… na co to sakra myslím… jsem ve smrtelném nebezpečí… sakra Garrette dělej něco!


"Dobrý večer" co to říkám? To si jako myslím, že přijde společenská konverzace?


"Ano, už to vidím" Anne při posledním slovu zavrčela a vrhla se na mě. Na to jak byla malá, měla sílu. Povalila mě na zem a držela mě přimáčknutého k zapáchající a špinavé silnici, od jejích zubů se odlesko světlo a oslnilo mě…


Ochromila mě neuvěřitelná bolest… bylo to jako by mě někdo mrazil… do důlku na krku mnou protékala neuvěřitelná bolest… trvalo to snad roky… slyšel jsem každý úder mého srdce, po dlouhé době začaly údery být nepravidelné. I přes tu bolest jsem cítil strach. Kdybych aspoň věděl co se se mnou děje a jak to všechno skončí. Umírám anebo mě čeká další život?


Pak začala bolest postupně utichat, to už bylo moje srdce tiché. Opatrně jsem otevřel oči, oslnilo mě světlo. Po takové době strávené ve tmě, vypadalo všechno jinak, když jsem si zvykl na světlo. Můj život se obrátil naruby. Věděl jsem, že už nebudu muset pracovat v té smradlavé továrně, jen sem nevěděl, co budu dělat. A to mi dělalo starosti…


Probudil jsem se na velké posteli se saténovým povlečením. Měl jsem pocit jako bych se nikdy opravdu nedíval… Svět je tak nádherný… a ty zvuky… vedle postele seděla žena… její tmavé vlasy jí sahaly až do pasu. Byla tak nádherná. Možná proto vypadal svět krásnější, kdybych jí poznal předtím, všechno by se změnilo a svět by byl nádherný i přes můj hrozný byt, i přes tu práci v továrně… dělal bych všechno pro ni, každý úder mého srdce by byl pro ni, ale teď moje srdce už nebilo, nepotřeboval jsem vlastně ani dýchat… tak co jsem jí mohl dát? Nebudu nad tím teď přemýšlet, ono to nějak dopadne… Její pohled se odvrátil od knihy, kterou držela v ruce. A podívala se na mě… její pohled mě zahřál…


" Ahoj, já se jmenuji Susan. A ty?" její hlas byl tak sladký… chtěl bych ho poslouchat navždy. " Haló, jsi v pořádku?" opatrně do mě strčila…


" Jo jasně… ehm… já… já jsem Garrett. Prosím, mohla by jsi mi říct kde to jsem? A co tu dělám?"


"Jistě… tohle je dům Victora a Anne. Dostala jsem úkol. Od Victora on je něco jako náš otec. Mám být tvá průvodkyně a první koho tady poznáš. Obyvatelé tohoto domu nejsou obyčejní lidé. No, my jsme upíři… a ty teď patříš mezi nás" zůstal jsem zírat s pusou dokořán. Buď jsem blázen já anebo ona? Susan vyčkávala, odhadovala moji reakci. Jen jsem si oddychl a zeptal se


"A jaký je můj úkol tady? Určitě tady nejsem jen tak."


V Susanině obličeji se objevil údiv. "Victorovi ses moc líbil, no z jistých důvodů, on ti to vysvětlí potom…" Měl jsem pocit, že má strach. Možná z mé reakce… mohl jsem o tom jen spekulovat. "Victor je náš velitel. On většinou jen vybírá adepty. Anne je hlavní trenér. Zní to celkem divně, co? Ta dívka vypadá celkem křehce… Victor ji proměnil, když jí bylo patnáct. Byla ještě dítě. Potom je tu armáda. Mezi ně patřím já. Není to tak hrozné. Po pár letech tě, ale zabíjení ostatních začne unavovat. A najdeš si nějaký koníček."


Domluvila a dívala se na mě. V očích se jí objevil nějaký pocit, než jsem ho stačil určit, zmizel. V tu chvíli vešel do místnosti velký svalnatý muž s úsměvem na tváři… jeho tělo bylo jako z magazínu pro kulturisty. Udivilo mě, jak jeho obličej mohl vypadat tak nevině.


"Ahoj, to je ten nový??" zeptal se Susan. Jen přikývla


"Čau brácho. Já jsem Angel" napřáhl ke mně svalnatou ruku a upřel na mě svoje oči… teď mi došlo, že oba mají divnou barvu očí… jo pověsti nelhaly… upíři mají skutečně rudé oči.


"Garrett" potřásl jsem si s ním


" Sakra brácho, to je něco… si fakt třída" mému nechápavému pohledu se oba zasmály.


Susan se zhluboka nadechla a začala vysvětlovat " Vzpomínáš, jak Victor říkal, že je to úchvatné. Slyšel jsi to?" moje lidské vzpomínky byly už teď zamlžené, ale tuhle noc si budu pamatovat až dokonce… přikývl jsem. " Mluvil o tvém nadání, nadání pro boj. Já a Angel máme taky takové, ale ty ho máš stokrát silnější. Proto tě Victor chtěl do svých řad. Tak to jsem ti neměla říkat, Victor ti to chtěl říct sám… No nevadí."


Moje otázka byla naprosto zbytečná, ale chtěl jsem to vědět "A kolik nás je?"


Teď se zeptal Angel " Myslíš upírů tady v naší malé společnosti nebo po celém světě?"
"Nevím" na nic lepšího jsem se nezmohl.
"Já toho moc neviděl, takže ti nemůžu říct, kolik upírů běhá po světě… možná tisíce… ale tady, je nás dvacet, teď už vlastně dvacet jedna… Pojď, ukážeme ti dům"


Angel šel před námi a já se nestydatě ptal Susan na její život. Ptal jsem se na všechno a ona poslušně odpovídala… informace se mi poslušně ukládaly do mozku… ještě teď si pamatuji, co říkala… slovo po slově…


"Narodila jsem se v roce 1819. V upíra mě proměnil Victor, když mi bylo 19. Od toho okamžiku neznám nic než jen tvrdý trénink a boj o krev. Je výhodné mít velké území, na kterém můžeš lovit. Nemusíš se starat o to, jestli je vyšší počet úmrtí než normálně. Nesmíme se totiž prozradit, je to naše nepsané pravidlo. Pravidelně se mění vojáci v armádě. Někteří odejdou, to jsou ty šťastnější, ne že by jich bylo moc. Někteří zemřou při bitvách a některý zabije Victor, prostě když se nudí." Při téhle větě mě zamrazilo. Zkoumavě se na mě dívala. Její výraz mě docela uklidnil, měla v něm stejnou bolest, jakou sem cítil já. "Angel přišel asi před třiceti lety. On byl vlastně taková náhoda."


"Budu ti o tom vyprávět" mrkl na mě "jsi celkem zvědavej, viď" bylo to prostě konstatování


"To jsi ty byl taky. Na všechno se mě ptal asi týden" božsky se usmála. "Ale bylo to vtipné, jak tu v noci bloudil po chodbách, nevěděl co dělat. První týden za mnou chodil jako ocásek." Vesele se smála, vypadala jako sluníčko.


"To není pravda." Angel se mračil. Šťouchl Susan loktem do žeber, kdyby to byla normální žena, tak jí jich pár zlomil.


"Co se bude dít teď?"


" No to záleží na tom Garrette, jestli máš žízeň…" zvědavě zvedla obočí.


"No… asi ano…" vesele se zasmála.


Otočila se na Angela "Angele, řekni Victorovi, že jsme šli na lov. OK?" přísně se na něj podívala… " Rozkaz" zasalutovat a odcupital pryč… fakt odcupital, vypadalo to komicky. Představte si to… Obrovský chlap cupitá dlouhou chodbou… na konci se otočí a vesele zamává… oba jsme se vesele zasmáli… podívala se mi do očí "Tak pojď" vzala mě za ruku a vedla ven z domu.


Když jsme vycházeli z domu, cítil jsem únavu… ne tu tělesnou, ale duševní… byl jsem unavený ze všeho… jak jsem myslel, jak jsem viděl… a v krku mě pálilo. Proplétali jsme se tmavými ulicemi a hledali kořist. Po pár minutách hledání se před námi objevil starší podnapilý muž… i přes pach alkoholu byla vůně jeho krve tak lákavá, že se mi sbíhaly sliny. Viděl sem jeho žíly na krku i přes kůži, cítil jsem tlukot jeho srdce a teplo jeho těla. Vyzařovalo z něj takovou silou, až mě pálilo. Měl jsem chuť zabořit své zuby do jeho krku.


Položila mi ruku na rameno " Řiď se instinktem." Mrkla na mě.


Zavřel jsem oči, zhluboka se nadechl a soustředil se na svůj instinkt. Jakmile jsem oči otevřel, cítil jsem se jinak. Ne jako člověk, ale jako šelma připravená k lovu. Přikrčil jsem se a vyrazil. Ve zlomku vteřiny jsem stál u muže, skoro si ani nevšiml co se děje. Nechtěl jsem to protahovat, aby cítil bolest nebo strach. Rychle jsem se naklonil k jeho krku a začal se krmit. Cítil jsem, jak mi jeho krev zahřívala útroby, ale přesto zchladila pálení v krku. Když jsem skončil, přišla ke mně Susan.


"WOW, Garrette, jsi fakt rychlej."


"Díky, tvé pochvaly si vážím…" spiklenecky jsem na ni mrknul.


Usmála se. "Musíme jeho tělo odklidit" přehodil jsem si vysáté tělo přes rameno a vyrazili jsme. Ani nevím, kam jsme šli.


Po chvíli jsem se zarazil " Susan, ty nebudeš lovit?"


Usmála se "Ne, ještě nemám žízeň… zítra pojedeme pryč, takže si zalovím až zítra" přikývl jsem. Odklidili jsme tělo a vyrazili.


"Budeš potřebovat ještě jednoho?" zvědavě se na mě dívala.


" Ne, pro dnešek mi to stačí. Půjdeme na další lov zase spolu?" usmála se a jen přikývla. Celou cestu domů jsem jí pozoroval. Každý pohyb byl tak vznešený, byl jsem unesen jejími gesty. Byla opravdu úchvatná. Začínal jsem ten dům mít rád… znal jsem tam dva lidi a přesto jsem se s nimi cítil jako doma. Angel a Susan byly jako členi mé rodiny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alexis Alexis | 9. prosince 2008 v 19:29 | Reagovat

hezký, kdy bude pokráčko?

2 Zlatka Zlatka | E-mail | Web | 9. prosince 2008 v 21:03 | Reagovat

pěkné :-)))

3 Alice Alice | Web | 10. prosince 2008 v 14:47 | Reagovat

Zase další příběh, od kterýho se neodtrhnu XD

4 sona sona | 11. prosince 2008 v 8:54 | Reagovat

jééééééé :) bude další? líbí se mi jak píšeš :)

5 LeMmI LeMmI | 13. prosince 2008 v 9:56 | Reagovat

jej je to pekne daj sa  pisania

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama