10. kapitola - Náhoda, část 2.

17. ledna 2009 v 0:45 | Ella016 |  Temné tajemství
Jen doplňuju staré kapitoly...

"No tak to je teda něco!", vydechla Michel a vykulila oči. Nechápala jsem o čem to mluví. Přece jsme se bavily o škole, co je na tom proboha tak skvělého? Ale pak jsem si všimla, že nekouká na mě, ale za mě. Chytla mě za rukáv saka a stiskla ho v dlani. Volnou rukou jsem jí zamávala před obličejem, abych získala její pozornost.
"Michel, jsi v pohodě? Haló!!?"
"Ne... nejsem. A ty taky nebudeš, až se podíváš na to božské stvoření, které právě vešlo do třídy..." zašeptala okkouzleně a oči se jí leskly. Protočila jsem oči - zase nějakej kluk.
"Čau brácho! Tak zase tady?" uslyšela jsem Olivera.
"Jak jinak, znáš to. Nakonec se vždycky vrátím na začátek." odpověděl mu ten nový a já zpozorněla. Nebylo možné ho neslyšet, protože třída téměř nedýchala. Myslím, že by byl slyšet i ten pověstný špendlík. Ten hlas byl tak strašně známý... jediný hlas na světě jsem znala tak dobře. Otočila jsem rychle hlavu, abych si to potvrdila, ale výhled mi zakrýval Oliver, který neustále mluvil a mluvil... ale jak by se mohli znát? Co mě to jen napadlo...? To by byla teda dost ulítlá náhoda. Proč by přecházel sem na školu, když teprve nedávno přešel na moji starou školu? Proč by se znovu stěhovali? Ta moje fantazie... ach jo. Přesto mi to nedalo, abych se nezeptala:
"Jak vypadá?" Michel zavrtělaa pomalu hlavou ze strany na stranu.
"Dokonale.", víc jsem z ní nedostala. Otočila jsem se znovu na ty dva a přemýšlela, jestli je to vůbec možné. Přišla jsem k závěru, že není.
"Jo, jo jasně. Ale víš co? Už nebudeš sedět sám." uslyšela jsem a Oliver ukázal prstem dozadu - na mě. Rychle jsem se otočila zpátky a zírala strnule na Michel, stejně jako ona na mě. "Máme tady novou holku, je fajn. Setřela elitu třídy - Candy.", zachechtal se a Candy pohoršeně vydechla.
"Olivere!!!" Musíš mu to vykládat?!!! Já mu taky neříkám, jak jsi minule skoro - "
"Stop!" zarazil ji Oliver. "Dobře víš, že jakmile teď něco řekneš, bude to kec... nemáš na mě vůbec nic..." Candy navztekaně přihnouřila oči a ten kluk se zasmál.
"Candy, Candy, vůbec jsi se nezměnila..." ten hlas! Sakra! To není možné... uklidni se Amelie.Není to on.
"Chyběla jsem ti aspoň zlato?" svůdně zamrkala řasami.To rozhodně není on.
"Neříkej mi zlato, Candy... nemá to cenu. A promiň, ale ani ne." to... to by mohl být on. NE! Nemůže! Fantazie pracuje...
"Kámo, ty ses vůbec nezměnil." Zasmál se Oliver a mlácnul ho po rameni.
"Jasně, jasně. A teď se jdu seznámit se svojí novou spolužačkou."
"Spíš já se seznámím s novým spolužákem. Byla jsem tady dřív než ty." neudržela jsem jazyk za zuby. Nejradšji bych se pořádně praštila. Uslyšela jsem jeho melodický smích a kroky. Otočila jsem se a chtěla znovu říct něco inteligentnějšího, ale jakmile jsme se setkali pohledy, bylo to tady. On se zastavil a já jen zírala s otevřenou pusou. Periferním pohledem jsem viděla Michel, jak taky zírá. Ani jeden z nás se nezmohl na slovo, až pak se on vzpamatoval.
"Ahoj, já jsem Jasper. A ty?" usmál se mírně.
"A - Amy, ahoj." podal mi ruku a nenápadně mrkl a věnoval mi jeden ze svých okouzlujících úsměvů, při kterém Michel okouzleně vydechla.
"Kámo, pojď." ozval se Oliver a já koukala na Jasperova záda a nemohla uvěřit. To snad není pravda! My znovu chodíme do stejný školy. To je jak... jak naschvál! Pokaždé štěstí a pak zase smůla... teď byla smůla a nastávalo období štěstí... tak proč si ho neužít? Stejně se brzy určitě všechno zase pokazí.
"Musím na záchod..." pomalu jsem vstala a vypochodovala ze třídy. Za rohem jsem zrychlila a rozhlížela se kolem. Neviděla jsem ho nikde.Že by to byl jenom sen? Přelud? U mě je možné všechno. Na chodbách už bylo docela málo lidí, takže by nebyl problém ho najít, i když dost pochybuju, že bych ho přehlídla. Pokračovala jsem chodbami dál a stále nic. Narazila jsem na Olivera. Přece jen to nebyl přelud! Jenže Oliver byl sám. Zklamaně jsem se otočila s myšlenkami, že si budu muset dojít k oční, když mě někdo chytl za ruku a zatáhl do dveří na levé straně chodby. Ani jsem nestačila vyjeknout, jak jsme se lekla.
"Sakra! Co si to dovoluješ...!! TY...ty jeden zmetku...kdo k sakru jsi?!!" zatínala jsem pěsti vztekem, ale nepohnula jsem se. Byla tam příliš velká tma, ani škvírka světla, abych se mohla hnout bez možnosti narazit do stěny nebo člověka co mě sem zavřel.
"Amy..."
"Ach!" vydechla jsem zahambeně. "Jaspere... jsi to ty? Opravdu ty?"
"Ano, kdo ji - ný." zakoktal se, když jsem váhavě natáhla ruku směrem, kde jsem tušila , že asi stojí a dotkla sejeho obličeje, respektive jeho rtů. Nezamýšlela jsem to, prostě jsem to v tý tmě nemohla ovlivnit. Trhaně se nadechl a stiskl moji dlaň ve své.
"Chyběla jsi mi, proč jsi se ztratila?"
"Já... přestěhovali jsme se, ze dne na den, nemohla jsem ti dát vůbec vědět, máma mě nepustila... byla jsem u vás, ale nikdo nebyl doma..." obhajovala jsem se.
"Taky jsme se přestěhovali - zpátky sem - matce se nelíbili sousedi." v hlase měl uštěpačný tón. Překvapeně jsem zamrkala - tak proto nebyli doma.
"Taky jsi mi chyběl... strašně moc." řekla jsem. Přitáhl si mě blíž a já se prostě neovládla a přímo se na něj vrhla. Doslova a do písmene. I když skočila by bylo možná přesnější. Překvapeně mě zachytil a pod váhou nárazu o pár kroků zavrávoral dozadu a narazil do zdi. Když znovu našel rovnováhu začal mi polibky oplácet mnohem horlivěji. Teď jsem to byla já, kdo byl u zdi. Ještě víc jsem se na Jaspera nalepila a moje prsty se mi zapletly do jeho vlasů, jak jsem se snažila přitáhnout si ho ještě blíž, i když to snad už ani nebylo možný. Nevím, jak by to skončilo, kdyby se neozvalo první zvonění. Odtáhla jsem se a byla rudá až po kořínky vlasů. V té tmě jsem poznávala jen obrysy, ale nebyla jsem si jistá, jak to vidí Jsper.
"Promiň..." zamumlala jsem.
"Mě to nevadí. Takové přepady bych klidně bral i častěji." zrudla jsem ještě víc. "Dneska ti to sluší..." hřbetem ruky mě pohladil po tváři a usmál se tím způsobem, že se mi podlomila kolena. Proč na mě tak působí?! To není fér!
"Díky. Asi by jsme měli jít do třídy...jdi...jdi první." Jasper si povzdechl.
"Už zase?...zase nikdo nesmí vědět, že jsme spolu?Že tě miluju?" na chvíli mi došel dech.
"Jsi tady první en a navíc ve třídě jsme dělali, že se neznáme..."
"Fajn..." zvedl ruce na obranu. "Ale do týdne spolu budeme chodit veřejně, souhlasíš?"
"Dobře," přikývla jsem "Ani se mi to tajit nechce,spíš z tvé strany bych to pochopila..."
"O čem to mluvíš?" mávla jsem rukou.
"O ničem." nepochopil to, aspoň nemusím nic vysvětlovat. "Zlobíš se." poznamenala jsem smutně. První den a já to vždycky musím něčím zkazit.
"Ne." neznělo to příliš přesvědčivě.
"Ale ano." namítla jsem neústupně.
"Chceš se hádat?" odpověděl. Litovala jsem, že jsem vůbec začínala. Neviděla jsem mu do obličeje, takže jsem nemohla vědět jak se tváří.
"Ne." povzdechla jsem si. To bylo dneska až druký krát. Chytrá Amy.
"Jdu." řekl najednou a já uslyšela vrznutí kliky a objevil se slabý proužek světla. Chytla jsemho za rukáv, abych ho zastavila.
"Ale mohli by jsme jít spolu do třídy, nemyslíš? Mohli jsme se potkat..." navrhla jsem a prsty mi zledovatěly v očekávání na jeho reakci. Podvědomě jsem ho tahala zpátky. Podmračeně se na mě podíval a já nasadila výraz alá kocour ze Shreka. Zavřel oči a když je znovu otevřel bylo v nic něco jiného než před tím. Pomalu vzal můj obličej do dlaní a jemně mě políbil.
"Proč se na tebe nedokážu nikdy v ničem zlobit?" zašeptal mi do ucha. Jenom jsem pokrčila rameny a přitáhla si ho za kravatu blíž na poslední polibek před koncem přestávky. Pak jsme šli do třídy, samozřejmě se na nás stočilo třicet párů očí a neopouštěly nás ani když jsme si sedli na naše místa...znovu vedle sebe. Profesorka však vešla s druhým zazvoněním a okamžitě získala pozornost třídy, Jaspera si ani nevšimla. Byla to ta, která vyhodila Olivera a Jamese ze třídy. Jen Michel na mě přes rameno mrkala a dělala významné posunky. Vzala jsem papír a napsala:
  • Nechtěla bych, aby jsme příště museli čekat na náhodu až tě nebudu moct znovu najít, takže se tě zeptám na to, co jsem měla udělat už dávno. Dáš mi soje číslo na mobil? -
  • Posunula jsem papír po lavici k Jasperovi, který si ho se slabým úsměvem přečetl a kývl.
  • - No vidíš, na to jsme úplně zapoměli... jak to tak vypadá, to, že mě sejmeš na bruslích, asi není nejnormálnější způsob seznamování. -
  • Zamračila jsem se na ty řádky a papír mi vylétl zpod ruky.
  • - Nemohli by jsme večer někam zajít? - stálo tam nově.
  • - Jasně. - napsala jsem po krátké úvaze nad tím, jak bych musela celý večer trčet doma s mámou a nakonec stejně skončila zavřená v pokoji. - Taky ti ukážu, kde bydlíme. Nic v tom nehledej! Jen abys věděl... - Jen abys věděl, kam v noci přijít.
  • - Nic v tom nehledám. Souhlasím. Pak ti řeknu to číslo. Nerad bych tě zase ztratil, takže výměna, ano? -
  • - OK. -
  • - Miluju tě, doufám, že to víš... jen kdyby náhodou... - tužka se mi v ruce zachvěla
  • - Vypadáš strašně roztomile, když si na rozpacích, víš to? - Vítězoslavně se usmál, když jsem zčervenala ještě víc. To by mělo jít chirurgicky odstranit, ne? Prosím, ať se tak nečervenám! Za chvíli budu červená už při tom, když uslyším jeho jméno. Jde to se mnou z kopce.
Po škole jsem se jako obvykle musela zbavit Jamese a Michel, která chtěla vědět, jakej ten úžasnej kluk je, a konečně mohla být s Jasperem sama, spolu jen my dva. Nerušeně. Samozřejmě bych se raději věnovala úplně jiným věcem než je pití kafe, ale copak mu to můžu říct? Když z toho má radost...pro něj bych skočila třeba z mostu. Ale to odbočuju.
Opatrně jsem odemkla dveře od bytu. Nevěděla jsem, jestli je bezpečné jít dovnitř a navíc s klukem. Nechala jsem Jaspera čekat a sama se vydala na průzkum. V kuchyni nikdo - skvěle, v obýváku jsem ovšem narazila na tátu.
"Ahoj sluníčko."p ozdravil mě vesele. Protočila jsem nenápadně oči. Sluníčko, copak ho to nepustí ani když mi je sedmnáct?
"Ahoj tati.", usmála jsem se.
"Jsi nějaká... jiná... taková rozzářenější... stalo se něco?", rychle jsem vzala zpátečku a z chodby zavolala:
"Ne-e, všechno stejný." doufala jsem, že si nebude chtít povídat a já pomalu, opatrně propašuju Jaspera do pokoje. Už jsem ho vtáhlado dveří, kdž se na chdbě objevil táta. Slova mu uvízla v krku a jen se díval. Nervózně jsem si odkašlala:
"Ehm...tati...tohle je Jasper...Jaspere, tohle je můj táta.", táta těkal pohledem od Jaspera zpátky ke mě a pak se široce, vševědoucně usmál.
"Rád tě poznávám, chlapče!" zahalekal vesele a potřásl si s Jasperem pravicí, pak ho poplácal po zádech. "Nenechte se rušit děti, já jdu do hospody. Amy, dneka je fotbal a máma má noční...", proč mi to říká? "Hezky se bavte... a moc neblbněte!" dodal kamarádsky a mrknul na nás. Nechápala jsem a taky jsem se podle toho tvářila. Táta nás oba jemně postrčil dál do bytu, vzal si bundu, klíče a zavřel za sebou dveře. Potřásla jsem hlavou a poslala Jaspera napřed. On to najde. Dveřese znovu otevřely a vykoukl táta.
"Amy, ještě chviličku...pojď sem." popošla jsem pár kroků a čekala co chce říct. "To je on?", zeptal se zasvěceně. Nevěřícně jsem zamrkala a pak kývla. "Myslel jsme si to, jsem ráda, e jsi zase šťastná...hezký večer. A..." zastavil se v půlce dveří.
"Nezapomentě být taky trochu... zodpovědní..." zavřel mi před nosem a já nechápavě civěla na červené dřevo našich dveří. Zamířila jsem k sobě a teprve pak mi to došlo. Praštila jsem se dlaní do čela.
"Panebože!" řekla jsem a Jasper se na mě zmateně otočil. "Panebože.", opakovala jsem. "To snad nemůže být pravda!"
"Amy? Co se stalo?" zeptal se Jasper a já se s náznakem slabé hysterie rozesmála.
"Jsi v pořádku?" jen jsem kývala hlavou a sedla si na zem. Jasper udělal to samé a neustále mě pozoroval, jestli jsem se náhodou nezbláznila.
"To snad... víš co si táta myslel??! Víš?! Že... že my... my dva...teď... no však víš! Můj... můj táta! Můj!", nedokázala jsem dokončit ani věty...
Jasperovi to za malý okamžik taky došlo - hluboce vydechl a začal se taky smát.
"Mám to ale rodiče... ještě mi popřeje hezký večer!" dál jsem se smála a pak najednou přestala. "Tak vtipný to zas nebylo." setřela jsem si slzy smíchu a začala se smát znovu. Začíná mi krutě hrabat, zbláznila jsem se
"Tvým rodičům nevadí, že ještě nejsi doma?" zeptala jsem se později, když jsem už Jasperovi ukázala náš nový byt, velký byt, a poměrně se uklidnila. Pokrčil rameny.
"Dokážu se o sebe postarat, mám naprostou volnost. Věří mi."
"Taky bych chěla..." zadoufala jsem.
"To, že nám tvůj táta dobrovolně vyklidil byt ti nestačí?" podivil se. A co s tím? Stejně...pak mi došlo, že jsem ještě nebyla u doktora. S tou myšlenkou se mi vrátila i bolest v břiše, křečovitě a intenzívně až jsem se sesunula k zemi s pažemi pevně přitisknutými kolem břicha.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Niki Niki | 26. února 2009 v 0:23 | Reagovat

Ahoj senza povídka doufám že se dočkám další kapče :-) moc jsem si tu povídku oblíbila pls  pls

2 Luculle Luculle | 2. března 2009 v 11:39 | Reagovat

Ahoj, je to úplně úžasný příběh, dopiš prosím tě další kapitoly, já musím vědět, jak to dopadne....prosííííím !!!!!

3 Luculle Luculle | 2. března 2009 v 23:00 | Reagovat

prosím, prosím, moc tě prosím, napiš další kapitolu !!!!!

4 Luculle Luculle | 15. března 2009 v 2:11 | Reagovat

prosím...

5 Mimi Mimi | 1. dubna 2009 v 0:34 | Reagovat

"Hezka povidka:D"

6 Mimi Mimi | 8. dubna 2009 v 14:38 | Reagovat

"Prooosim dalsi caast:D"

7 Nikuš Nikuš | 20. června 2009 v 23:01 | Reagovat

prosím tě napiš dalčí díl    :-)

8 Ella016 Ella016 | E-mail | Web | 22. června 2009 v 18:13 | Reagovat

[7]: pokračování najdeš na mém druhém povídkovém blogu, jestli chceš =)
ellas-world-and-life.blog.cz

9 Nikuš Nikuš | 4. července 2009 v 21:45 | Reagovat

jé, super, vážně díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama