29. kapitola

9. února 2009 v 19:34 | Ella016 |  Mediátor FF - Zrcadlo
...auuuu. Sykla jsem bolestí. Plíce jsem měla jako v ohni, každé nadechnutí mě nesnesitelně pálilo.
Co se stalo? Nic jsem nechápala. Jen...
zrcadlo je rozbité!!!

Prudce jsem otevřela oči a zamrkala. Nechápavě jsem zírala na zamračené nebe, jako by mělo pršet.

Zamrkala jsem ještě jednou. To se mi snad jen zdá. Já jsem venku! Ale jak jsem se dostala ven?

Vstala jsem do sedu a nevěřícně se kolem se rozhlédla. Ostře jsem nasála dech a pak vydechla. Pro jistotu jsem se ještě štípla. Když mě to zabolelo, široce jsem se usmála.

Seděla jsem na tvrdém asfaltu před muzeem. Podle šera bych si tipla, že je pozdní odpoledne. Bude se brzy stmívat, ale i tak bylo ještě dost světla.

"Já se vrátila!!!" vykřikla jsem a nedbala té pichlavé bolesti, kterou jsem cítila při každém vydechnutí. Vyskočila jsem na nohy a rozhlédla se kolem dokola. "Pane Bože, děkuji." vyhrkla jsem spontáně a radostně.

Ale jak? Zarazila jsem se jen na chvíli. To bude asi tím rozbitým zrcadlem!

Kdybych to věděla, byla bych doma hned.

Zavrtěla jsem hlavou, ale hlavní je, že tu konečně jsem, ne?

Koukla jsem se na sebe. Ježiši. V tomhle nemůžu chodit po městě. Měla jsem na sobě pořád ještě ty světle hnědé šaty jako dnes - teda před necelýma dvěma stoletími - na svatbě Jamieho a Charlie, stejně tak i střevíčky, rukavice, klobouček i blond paruku. Tu jsem si i s kloboučkem hned strhla z hlavy.

Kam teď? Jak mám vysvětlit mamce, že mám na sobě takovýhle šaty? A odtud až domů to nevyšlapu, dostala bych se domů až někdy v noci.

Na faru, napadlo mě spásně. Je to blíž a otec D-

"Au." ozvalo se někde za mými zády a pak uslyšela nějaké šustění.

Prudce jsem se otočila. "Kdo je tam?" Viděla jsem jen keře a trávu.

"Co??" ozval se nechápavý táhlý mužský hlas.

Přiblížila jsem se k porostu. Suze, co tu ještě děláš, okřikla jsem se. Měla bys jít k otci Domovi a ne se starat o ožralýho homelessáka, kterým asi ten muž v tom křoví stopro je.

Ale i přesto jsem byla zvědavá.

"Suze?!" hlesl ten muž náhle a já poskočila skoro na místě.

Jak mě zná? "Kdo jste?" vykročila jsem blíž.

Ten neznámý muž se ztěžka zvedl a po kolenou se dobelhal až na chodník přede mnou.

"Suze?" opakoval.

On nebyl živý... ale duch!

Toho muže jsem neznala. Nikdy jsem ho neviděla. Někoho tak pohledného bych si přece pamatovala. Vypadal jako vystřižený z módnýho časopisu. Ale ne z moderní doby. To v žádném případě.

On je to muž - duch - z 19. století. Překvapením jsem zapomněla mluvit. Kdo to je???

Neznámý konečně postavil - ač trochu vrávoravě - a snažil se udržet rovnováhu. "Suze? Jsi to ty?" hleděl na mě stejně nechápavě jako já na něj. Ale on byl ve výhodě, věděl, kdo jsem já. Zatímco já nemám ani tucha, kdo je on a odkud se tu vzal.

"Kdo jste?" zeptala jsem znova a pozorně se na něj koukala. Něco mi na něm bylo známého, ale... co?

"Ty... jsi Suze, že?" ukázal na mě a pak, když jsem přikývla, zapíchnul svůj pravý ukazovák do své hrudi. "A já..." zmlkl na chvíli a pohlédl na sebe. "jsem živý!!" vykřikl pak náhle. Prudce zvedl hlavu ke mně a-

Objal mě pevně. Málem mi polámal žebra. Nejdřív jsem stála jak ochromena v jeho silném stisku a pak když jsem se začala trochu probírat k sobě, odstrkla jsem ho silně od sebe.

"Kdo, kčertu, ste?" odcouvla jsem od něj. "A jaktože mě znáte?" podezíravě jsem si ho měřila. "Já vás, jen tak pro informaci, neznám. Nikdy jsem vás neviděla, tak jistě pochopíte, že se s vámi tady před muzeem nebudu obímat jako s dlouho ztraceným přítelem. Co si to, sakryš, dovolujete?!" utrhla jsem se na něj. "A jen tak mimochodem, jestli vy jste živej, tak já jsem bohatší jak Bill Gates." doplnila jsem jízlivě.

"Ach, omlouvám se, slečno Simonová." zatvářil se neznámý opravdu lítostivě. "Máte pravdu, nejsem živý, ale tak dlouho jsem byl... neduch, a teď když jím jsem se cítím jako živý." mluvil tak podivně, co to prosím kecá? Jaký neduch a cítím-se-živý? "Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Patric Martin." představil se a uklonil.

Já na něj pohlédla tím pohledem, který říká: A co jako? Vaše méno mi nic neříká. Neměla jsem ani tušení, kdo to je.

"Jaký Patric Martin? Odkud vás mám jako znát?" založila jsem si ruce pod ňadra a čekala, co mi odpoví.

"No přece ten, které jste zachránila... Copak jsi nepamatujete, slečno?" zatvářil se teď nechápavě on.

"Ehh, já" ukázala jsem na sebe, "jsem vás - o kterém slyším poprvé až teď - zachránila? A před čím prosím?"

"Před Pánem." odpověděl.

Polila mě ledová vlna. "Pán?" opakovala jsem po něm. "Počkat." rozhlédla jsem se napravo, nalevo a zpátky na toho Patrica. "Co se vůbec stalo?" zeptala jsem se konečně.

"Když jste rozbila zrcadlo-"

"Já ho nerozbila, to byla Janice, kterou ovládal Pán." opravila jsem ho. "Rozbil ho, když po mě házel židlí." pokřiveně jsem se ušklíbla. Kolem nás se začínalo stmívat, už nebylo jen šero, ale opravdu padala na nás a okolí tma, ale pořád se pomalu ale jistě stahovala mračna. Děkuji za pouliční osvětlení.

"Aha." přikývl jako, že pochopil a pokračoval. "No poté, co se stalo. Ztratil Pán moc a rozplynul se ve stínu a prázdnotě, která byla jeho součástí. A protože vás slečno Simonová už tam v Londýně nic nedrželo, vrátila jste se zpátky tam kam patříte... Ach, pane Bože!" prozřel náhle Patric. "Já jsem v budoucnosti!"

Neodpustila jsem si: "No blik." a mimoděk se usmála. Takže je Janice už v pořádku, jako tehdy lord Lovejoy. A co Sebastian? Je v pořádku? Jistě je. Vše je jak má být...
Ale ne tak docela. Udělala jsem v minulosti dosti výrazné změny Bellinger-Daltonově - Jamieově - rodině. Ale takhle je to správně. Teď už to vím.

Ale co s ním. Pohlédla jsem na toho světlovlasého mladíka. Pořád ale nechápu, kdo to je. A jak jsem mu asi zachránila - podle něj - život. Nemohl být starší jak Jesse.

Jesse. Na mysl mi přišel jeho hlas - jeho sametový hluboký hlas, jak mi říká querida a už ho i vidím, jeho opálenou tvář. Ty krásné tmavé oči, i tu jízvu...

Konečně ho uvidím. Po tak dlouhý době. Ty dva či tři tejdny, kdy jsem byla ve viktoriánské Anglii, byli těmi nejdelšími tejdny v mém životě, zdáli se jako věčnost.

V tu chvíli začalo poprchávat. Zvedla jsem zrak k černé obloze. To nebude jen malý deštík.

"Co kdybychom ten rozhovor dokončili pod střechou, bude pršet, jak sis jistě všiml. Pojď." nařídila jsem mu a on mě následoval, co jiného taky mohl dělat.


"Kdo to může tak pozdě být?" slyšela jsem hlas otce Dominika, jak se blížil ke dveřím. Ani nevíte, jak mi bylo, když konečně otevřel a zůstal na mě civět. Nejspíš se nechystal ke spánku, soudě podle jeho oblečení. Nejdřív mě nepoznával. Jak by taky mohl. Měla jsem na sobě vodou nasáklé šaty z 19. století, vlasy se mi lepili na tvář a venku navíc byla neproniknutelná tma. Byla jsem k nepoznání a teprv, kdybych si nechala tu žlutou paruku.

"Suze-" vypravil ze sebe nakonec, když mě poznal.

"Otče Dominiku." vykřikla jsem radostně a vrhla jsem se mu kolem krku.

"Susannah." vyhrkl kněz ohromeně a taky mě objal, nevadilo mu, že je teď taky mokrý. Já byla šťastná, že vidím zas známou tvář. "Suze." odtáhl se trochu. "Jak...? Co se stalo...? Kdy?" nechápal, ale pak si uvědomil, že stojíme pořád ve dveřích. "Pojď dovnitř, vždyť jsi zmoklá na kost." vzal mě starostlivě kolem ramen.

"Eh, počkejte." zastavila jsem ho. "Otče Dome, je tu ještě někdo." obrátila jsem se za sebe. "To je Patric Martin." představila jsem ho.

Kněz se tvářil překvapeně, ale otázky zatím nechal na později. "Aha,... ale pojďme už do tepla. Ten déšť jen tak nepřestane." vedl nás dovnitř. I přestože jsme byli já a Patric na kost zmoklí, já jsem citelně zažívala ten ledový chlad vody, zatímco on si to mohl jen domýšlet.

Otec Dom nás zavedl do malé kuchyně, kde bylo rozsvěceno a na stole byl šálek kávy.

Otec Dom tu asi předtím než jsem přišla popíjel kávu.

Nejdřív někde vyštrachal teplou deku, do které mě zabalil a pak mi nabídl taky kofein. "Dáš si?"

"Jo, děkuji." vzala jsem si od něj hrnek horké kávy.

"Tak..." položil varnou konvici zpět a sedl si naproti mně. Byl bez sebe zvědavostí. "Co se stalo?"

"To je otče na dlouhou chvíli... Co je vůbec dnes za den?" zajímala jsem se, nevěděla jsem kolik dní tady uběhlo, zatímco jsem byla na té druhé straně.

"Je pondělí. Je to týden a půl, co tu nejsi."

"Jen týden a půl?" ohromeně jsem. "Co mamka a Ackermanovi?" zeptala jsem já.

"Řekl jsem jim, že jsi tu se mnou na faře a pomáháš mi, jen jsem si nebyl jistý na jak dlouho."

"Ale já jsem židovka, ne křesťanka." usmála jsem se. Otec D. musel kvůli mně lhát, víte.

"Já vím." zatvářil se otec D. přísně. "Mysleli jsme si, že když se vrátí Charlie zpět, měla by ses ty taky vrátit-"

"Nevím, proč se to stalo, ale já jsem zůstala tam na druhé straně. Nemohla jsem sem. Pak ještě k tomu nastali komplikace... Radši začnu od začátku..." rozvyprávěla jsem se, jak jsem se prvně dostala k Janice, pak jsem musela být za Charlie. Jak jsem potkala Bellingerovi, Sally... i Pána. Všechno.

"Co Jesse?" zeptala jsem se pak, když jsem konečně skončila. Mezi tím mě otec skoro vůbec nepřerušoval, pozorně poslouchal a tvářil se všelijak.

"Ten kluk byl vzteky i strachy bez sebe, když ses neobjevila v zrcadle. Každý den chodil do muzea a čekal. Prošli jsme všechny možné knihy a hledali, jak bychom tě mohli dostat zpět. Stejně tak i Paul, pomáhal Jessemu."

Jesse, Paul a spolupráce? To bych chtěla vidět. "On je teď ve svém bytě?" tušila jsem že odpoví kladně, kde jinde by taky teď v jednu v noci mohl být?

"Ne, je tady na faře." odpověděl kněz klidně.

"Tady?" vyskočila jsem ze židle.

"V tom pokoji, kde krátce pobýval poté, co ho pustili z nemocnice."

"A proč jste mi to neřekl hned?" nečekala jsem na odpověď a už běžela z kuchyně. Deka, do které jsem byla zabalena, vlála kolem mě jako plášť, když jsem mizela v chodbě.

"Ach ta láska." kroutil otec Dom chápavě hlavou a přitom mu na tváři hrál milý úsměv. Pak se otočil na Patrica, který celou dobu ještě nepromluvil ani slovo. "A jak do toho všeho zapadáš ty, Patricu Martine?" zeptal se ho
Potichu jsem vešla do pokoje, kde by měl být Jesse. V pokoji byla tma, na té úzké posteli přede mnou se rýsovala ležící mužská postava. Teď mi docházelo, že mi Jesse chyběl víc, než jsem si představovala. Zavřela jsem po sobě zase potichu dveře a přistoupila blíž k posteli. U postele stála malá skříňka, na které stála lampička. Došla jsem k ní a rozsvítila jí. Světlo bylo tlumené a ne příliš světlé. Ale i to stačilo. Jesse ležel na zádech s jednou nohou pokrčenou a navíc k tomu oblečený. Pohlédla jsem na jeho tvář.

Neměla jsem to srdce ho budit, když jsem viděla, jak unaveně vypadá… kvůli mně. Srdce se mi svíralo láskou k němu. Přidřepla jsem si k posteli, deku jsem ze sebe shodila a jen tak hleděla do jeho tváře. I ve spánku se trochu mračil, jako by měl špatné sny. Vůbec si neustlal na spánek. Padl na postel jen tak v oblečení, nenamáhal se s převlékáním. Jednu ruku měl podél těla, položenou druhou na čele. Mohla bych se na něj dívat celé věky. Vzala jsem do své ruky tu jeho, kterou měl podél těla a stiskla jí ve své dlani. Přitáhla jsem si k tváři a políbila. Neuvědomila jsem si, že mi slzy samovolně tečou po tvářích. Bylo mi to jedno. Konečně jsem byla zpátky doma. Tam kam patřím.
S rodinou, přáteli a Jessem.

"Jesse." šeptla jsem tichounce, že mě sotva mohl uslyšet. Klekla jsem si a natáhla jednu ruku k jeho tváři, v druhé ruce jsem pořád držela tu jeho. Pohladila jsem ho po tváři.

Jesse se nepatrně pohnul, ale nevzbudil. Usmála jsem se. "Už od tebe na tak dlouho nikdy neodejdu. Ty dva tři týdny, mi stačili do konce života, Jesse. Byly to snad ty nejdelší dny v mém dosavadním mladém životě." mluvila jsem potichu. "Konečně jsme zase spolu." Postavila jsem se a sklonila se k němu. Zblízka jsem hleděla na jeho tvář, pustila jsem mu tu jeho ruku a položila něžně zpět podél těla. Jedním prstem jsem pak přejela po jeho jízvě, která mu přetínala obočí. Druhou rukou jsem zas měla na jeho tváři. Sklonila jsem se k němu víc a-

Nemohla jsem si pomoct, musela jsem ho políbit. Nejdřív jsem jen tak lehce přejela rty po jeho a pak se k nim přisála.

Jesse se hned nevzbudil. Ještě ve snách mi polibek oplácel a pak konečně otevřel oči. Snažil se protřepat hlavou a odehnat poslední zbytky spánku. "Nejsi žádný přelud?" zeptal se něžně i jako by s obavou, že se za chvíli vypařím.

"Ne, nejsem žádný přelud tvých fantazií. Jsem zpátky, Jesse. Jsem tu teď s tebou. Vrátila jsem se." oznámila jsem mu šťastně a objala jsem ho kolem krku.
Jesse se vymrštil do sedu. "Susannah!" vykřikl a držel mě na délku paže před sebou. Koukal na mě jako na zjevení. "Jak? Kdy? Co...?"

"To ti řeknu. Všechno ti řeknu, Jesse. Potom..." vrhla jsem se mu do náruče a on mě pevně k sobě přivinul. Zdálo se mi, že se nemůžu nadechnout, ale to mi bylo jedno. Hlavní bylo, že jsem konečně s Jessem a v jeho náručí. Tam, kam patřím.
"Ach, ani nevíš, jak se mi stýskalo, querida. Tak hrozné dny čekání a nejistoty…" trochu se odtáhl, ale jen aby mě mohl líbat po celém obličeji. Na čelo, na oční víčka, na nos, na tváře a na rty.

"Já vím, vím." smála jsem se i plakala. Šťastnější jsem v tu chvíli snad ani nemohla být. "Tolik jsi mi chyběl. Ty necelý tři týdny byly jako věč-" nestačila jsem dopovědět, protože mě začal líbat a můj mozek nebyl s to vyprodukovat jedinou rozumnou větu.

"Už nikdy… ti nedovolím… ztratit se… na delší… dobu… jak na den…, jinak bych to… nevydržel. Musím tě mít pořád u sebe, Susannah." slova vyrážel ze sebe mezi polibky.

"Už nikdy, Jesse. Nikdy." přísahala jsem. "Miluji tě, miluji, miluji…"

Dlouhou chvíli jsme se jen líbali. Nemohli jsme se nabažit toho druhého, máme taky toho co dohánět. Neviděla jsem ho tři-čtvrtě měsíce přece.

"Susannah, ty jsi tak dokonalá, tak nádherná…" šeptal Jesse a já se přesně tak v jeho rukách cítila. "-a mokrá." vyhrkl pak, když se ode mě na chvíli odtrhl.

"Venku prší." vysvětlila jsem. "Na cestě sem jsem jak jinak než zmohla."

"Musí ti být zima, querida." starostlivě si mě prohlížel. "Co to máš na sobě?" všiml si, až teď že mám na sobě na můj styl neobvyklý oblečení.

"To se nosí v devatenáctém století v Anglii, lásko." poučila jsem ho se smíchem.

"Já vím-"

"Neměla jsem čas se jít domů převléct, jak vidíš je skoro dvě ráno." připomněla jsem mu ironicky. "Neměla bych pro mamku a Andyho uspokojivé vysvětlení."

"Ale i tak máš na sobě pořád mokré šaty, musíme je sundat."

"Jsem jen pro, tyhle korzety a podobné mučící oblečení nejsou nic pro mě." souhlasila jsem víc než ráda, vstala na nohy a otočila jsem se k němu zády. Sama všechny ty háčky nesundám.

Jesse nezaváhal a zručně všechny malé knoflíky a háčky sundal. Nejdřív spadla vodou nasáklá těžká sukně, pak živůtek a korzet. Zůstala jsem stát jen tak ve spodničce a košilce. A na nohou ještě punčochy a střevíce.

"Vypadám jako vážená mladá lady Simonová z roku 1850, Jesse de Silvo?" obrátila jsem se k němu s úsměvem od ucha k uchu.

"Jako dokonalá dáma, slečno Simonová." přitáhl si mě blíž k sobě mezi stehny. Dívala jsem se dolů do jeho tváře. "Měl jsem strach, querida. Šílený strach, že se už nevrátíš…" promluvil teď Jesse vážně.

"Ale já se vrátila. Jsem tady. Tady a teď s tebou. A nikam se v příští chvíli nechystám." vpletla jsem prsty do jeho vlasů.

"Miluji tě, Susannah Simonová. Víc jak vše co je na světě." zabořil svoji hlavu do košilky, přitiskl hlavu na moje břicho. "Nesnesl bych, kdyby ses neměla vrátit a zemřít skoro dvě století před naším setkáním."

"Ale nestalo se tak, Jesse. Jsme spolu teď, budem i zítra a po zbytek našeho života." hladila jsem ho po vlasech.

Ten večer - vlastně už ráno - jsem usnula vedle Jesseho. Ráno jsem se cítila jako znovuzrozená. Jak jsem pak zjistila, Patric Martin zmizel ten večer potom, co si popovídal s otcem Dominikem. Od něho jsem se dozvěděla, že Patric byl ten klenotník, který stvořil a ozdobil Zrcadlo, které mělo být dar jeho snoubence Lucilletě, která byla silným mediátorem. Domů jsem přišla k poledni před obědem. Možná jsem se trochu chovala divně, protože se mamka ptala, jestli mi něco není, když jsem jí jen tak z ničeho nic políbila sotva jí uviděla. Jen kdyby věděla…

Ve středu jsem musela znovu na brigádu. K mému překvapení Grace Carterová žila! Ona a pan Carter, o které jsem se starala, byli hodně živý, když pomyslím na to, že Hugh Carter byl skoro na smrtelný posteli a Grace Carterova už dávno mrtvá. Nevěděli nic o žádném zrcadle, které by se bylo dědilo po ženské linii od jejich předkyně Janice Carterové. A takhle je to dobře ne?

Potkala jsem i Paula. Hezky jsme si popovídali a já mu ještě poděkovala za vše, co pro mě udělal.

Teď se prázdniny chýlí ke konci, teď půjdu posledním rokem na Misijní akademii Junipera Serry. Můj maturitní ročník…

A pokud jde o můj osobní život... je dokonalý!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Konhoota Konhoota | Web | 10. února 2009 v 15:52 | Reagovat

Sakra, to byl ale dobrej konec! Teda pokud to byl konec... Bude pokračování? o.O

2 Ella016 Ella016 | E-mail | Web | 10. února 2009 v 18:41 | Reagovat

nee to je konec =)

3 Konhoota Konhoota | Web | 11. února 2009 v 7:02 | Reagovat

No ale je to slibně napsaný! Co takhle napsat nezávislý pokračování?! :D

4 Ella016 Ella016 | E-mail | Web | 11. února 2009 v 17:12 | Reagovat

To bys musela požádat autorku... =) autorkou je Ance

5 Konhoota Konhoota | Web | 11. února 2009 v 17:35 | Reagovat

A kde na ní vezmu kontakt? Poprvé se mi stalo,že mě FF donutila půjčit si knížku... teď jsem začtená do jedničky Mediátora :D

6 Ella016 Ella016 | E-mail | Web | 11. února 2009 v 18:00 | Reagovat

poslední adresu na její web mám tuhle: http://ance.nice-forum.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama