Září 2010

Co je moje naděje?

24. září 2010 v 20:03 | Ella016 |  moje úvahy aneb, co mě to jen napadlo?
hope
Každý v něco doufáme, máme sny a někdy se ty sny stanou skutečností. A pokud se jim nechce, tak máme alespoň naději, že se jednou splní ;)

Říká se, že naděje umírá poslední. Ale co když už není žádná možnost? Žádná naděje? Nic...? Někdo by řekl, že nesmíte přestat věřit. Taky to říkám, ale zároveň jsem skrytý pesimista. I když... jak v čem. ;)

A v čem že to mám naději?
- že budu šťastně vdaná, jednou ;)
- že pokud se rozhodnu mít nějaký ty děti, což ještě vytrvale odmítám, tak se budou mít fajn
- že přestanu kecat o budoucnosti a pořádně si užiju ty "vysokoškolský léta", i když sem se nedostala na žádnou vejšku a bráška mě bude tahat po studentských večírcích =D
- že existuje pravá láska
- a upíři ♥_♥
- že mě někde čeká krásné Volvo ;) nebo aspoň Audi TT =D
- že jednou pojedu na road trip po USA (jako každý správný Winchester)
- že budu šprechtit anglicky a španělsky jako rodák ;)
- že někdy přestanu mít záchvaty pesimismu a konečně si vymaluju ten pokoj na onu krásně fialovou
- že se rodiče přestanou buď hádat a nebo se konečně rozejdou a budeme mít s mamkou klid
- že budu umět zpívat jako Rachel z Glee
- že se tohle všechno někdy splní ;)

A v čem máte naději vy?

Už nikdy nezasednout do školní lavice...

4. září 2010 v 18:37 | Ella016 |  moje úvahy aneb, co mě to jen napadlo?
papers in fire
Je po prázdninách, 1.září je za námi a já poprvé za třináct let nezažila předškolní shon a radost z nových zážitků. Popravdě řečeno mi střední chybí, a to je terpve druhý den. 

Byl poslední večer prázdnin a já seděla u počítače a pročítala na FB ony radostné i trochu vylekané reakce na začátek nového školního roku. A já veděla, že už se nemám na co zítra těšit. Žádné shledání se spolužáky po dvou měsících, žádné drby z prázdnin, žádné povídání s holkama v zadní lavici fyziky, žádný strach před hodinami matiky a chemie, už žádná němčina, žádné řeči našeho třídního, žádné mučení a běhání na ledovém vzduchu na hřišti, které je pod obrovitánským kopcem, kde jsem pokaždé skoro vypustila plíce, než jsem se vyhrabala na rovnější plochu, žádné písemky a zkoušení, ale ani žádná hospoda na konci náročného dne.
Moje středoškolské vzdělání bylo úspěšně ukončeno a tak skončila jedna éra.